V průběhu válečných let 1944 a 1945 proběhla nad územím dnešní České republiky celá řada velkých leteckých střetnutí mezi americkým a německým letectvem. V celkových ztrátách vede letecká bitva, která se odehrála zamračeného mrazivého poledne v neděli 17. prosince 1944 v 11:40 v prostoru mezi Olomoucí a Přerovem.
Ke střetu došlo mezi 15. leteckou armádou USAAF (se základnou v Italii) a stíhací eskadrou Luftwaffe JG 300. Za 15. leteckou armádu USAAF se střetu účastnilo 336 bombardérů B-24 Liberator a 191 B-17 Flying Fortess. A jako stíhací doprovod 300 letadel P-38 Lightning a P-51 Mustang. Za německou Luftwaffe se bitvy zúčastnilo 100 stíhaček Messerschmitt Bf 109 G a Fw 190 A-8.
Ztráty 15. letecké armády během této operace činily 19 bombardérů (18 Liberatorů, 1 Fortress) a 6 stihaček (4 Lightningy a 2 Mustangy). Deset amerických strojů dopadlo na zmrzlou moravskou půdu, osm z nich byly bombardéry, s nimiž bylo ztraceno i 84 příslušníků jejich osádek.
K čemu dne 17. prosince 1944 došlo?
V Horním Slezsku se nacházel komplex tří závodů na výrobu syntetického benzinu, k němuž patřily dva sesterské závody Blechhammer-Sud a Blechhammer-Nord (dnes Blachownia Slaska v Polsku) uvedené do provozu v roce 1944 a jako třetí závod Odertal (dnes Zdieszowice). První dva produkovaly asi 35 tisíc tun pohonných hmot měsíčně, zatímco třetí produkoval 15 tisc tun měsíčně. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o strategickou výrobu, naprosto klíčovou pro zásobování a činnost německých vojsk, staly se uvedené závody terčem náletů amerického letectva. Po náletu 7. července 1944 produkce prudce poklesla, ale rekonstrukční práce probíhaly rychle a proto se nálety opakovaly. Operační štáb 15. letecké armády v jihoitalském Bari rozhodl o uskutečnění rozsáhlé letové akce, jejíž cílem byla tři výše uvedená místa.
Operační datum bylo stanoveno na 17. 12. 1944 a do vzduchu se dostalo celkem 827 letadel s tímto dělením podle typů: 191 letadel Fortress (5th Bombardment Wing-BW), 105 Liberatorů od 55. BW a 231 Liberatorů od 49. a 304 BW. Tento obrovský konvoj mělo chránit celkem 93 stíhacích letounů Lightning (305th Fighter Wing-FW) a 207 Mustangů od 306. FW. Bombardovací letadla byla vyzbrojena pumami a čtyřkulometnými střeleckými věžemi na hřbetě a zádi.
Vzhledem k probíhající německé ofenzívě v Ardenách a silnému tlaku na východní frontě nepředpokládala americká armáda větší odpor německých stíhačů. Skutečnost však byla úplně jiná. Navzdory nepříznivému počasí se německá armáda vzchopila k dosud největší obranné protiakci. Jakmile Němci zachytili radiolokátory umístěnými na Istrijském poloostrově svazy amerických letadel, vyhlásili poplach a kolem 10.45 h vyslal Štáb ochrany říše vstříc svazu amerických letadel kompletní stíhací eskadru JG-300. Většina jejích skupin byla umístěna na letišti Lobnitz, jižně od Berlína.
Do akce byly nasazeny těžce ozbrojené Focke-Wulfy Fw 190A-7 a A-8, které byly doprovázeny lehčími Messerschmitty Bf 109G-10 a G-14. Podle odhadu Američanů bylo do akce nasazeno asi 100 německých stíhaček. V nich seděli převážně zkušení piloti se znalostí létání ve ztížených meteorologických podmínkách. Němečtí stíhači, správně navedeni pozemním řídícím střediskem, využili situaci, kdy v důsledku nepříznivého počasí se americký stíhací doprovod zpozdil, a tím nezajistil nutnou ochranu těžkých bombardérů.
K prvnímu úderu došlo asi v 11.50 h v prostoru mezi Olomoucí, Prostějovem a Přerovem a poté následoval útok – jak to vyplynulo z amerického hlášení – s mimořádnou agresivitou. Těžce opancéřované stodevadesátky pronikaly hustou obrannou palbou Liberatorů a doposud kompaktní boxy letounů se začaly rozpadat.
Bilance bitvy
Ztráty 15. letecké armády během této operace činily 19 bombardérů (18 Liberatorů, 1 Fortress) a 6 stíhaček (4 Lightningy a 2 Mustangy), způsobené stíhači, protiletadlovým flakem nebo technickými závadami na letounech. Deset, tedy skoro polovina ze ztracených amerických strojů, dopadlo na zmrzlou moravskou půdu, osm strojů byly bombardéry, s nimiž bylo ztraceno i 84 příslušníků jejich osádek.
Ztráty německé stíhací eskadry JG 300. dne 17. 12. 1944 způsobené palbou bombardérů, doprovodných stíhačů nebo poruchami byly: 51 letadel a 22 mrtvých pilotů.
Když urputný boj skončil ztrátou více než šedesáti letounů na obou stranách, nikdo ještě netušil, že šlo o vůbec největší měření sil mezi americkým a německým letectvem nad naším územím. Až do konce války nebyl tento krvavý primát překonán.
K ohromné letecké bitvě nad Hanou ze dne 17. prosince 1944 jsou nyní, po letech usilovného studia k dispozici poměrně přesná čísla od obou bojujících stran. Mnoho otázek však zůstává ještě nezodpovězeno. Dílčí odpovědi však mohou dát letečtí archeologové, kteří neustávají v úsilí o vyzdvižení trosek letounů, které onoho zamračeného prosincového poledne zmizely nad zasněženou moravskou zemí.
Sestřelené americké letouny nad českým územím
| Místo a čas dopadu: Troubky (okr. Přerov), 11.50 hodin Typ letounu: B-24J „35″ Výrobní číslo: 44-41016  Posádka: velitel Thomas K. “Pappy” West (pilot), Thomas Q. Qualman (navigátor), Thomas M. Noesges (B), Edmund A. Kasold (druhý pilot), Thomas E. Deibert (AG), Trefrey A. Ross (radista), Joseph G. Mergo (horní střelec), Frank C. Yesia (dolní střelec), Roy L. Doe (dolní střelec), Frederick H. Gaul (palubní mechanik).Osud letounu: Po útoku stíhačů začal stroj hořet, následovala ztráta části pravé poloviny křídla, Liberator se dostal do vývrtky a pak ve vzduchu vybuchl. Osádku exploze vymrštila ven do zimního chladu, ale jen čtyřem mužům bylo dopřáno zachránit se na padácích. Zbylým šesti, včetně velitele letounu 2/Lt Thomase K. Westa, to již souzeno nebylo; nalezli je mrtvé poblíž vraku. Zraněného radistu a bombometčíka zajali Němci krátce po doskoku. Druhý pilot Edmund Kasold s navigátorem Thomasem Qualmanem se rozhodli přejít z Moravy na Slovensko, aby se přidali k partyzánům majora Murzina, kam však nakonec nedorazili. Po několikadenním putování ve sněhu a mraze našli útočiště v domě Fan Mrnuštíkové v Liptále u Vsetína. Partyzáni po české spojce americkým letcům vzkázali, aby se vzdali Němcům, což také po domluvě místního faráře Vališe udělali. Další informace:
|
| Místo a čas dopadu: Kokory (okr. Přerov), 12.00 hodin Typ letounu: B-24J “69″ Výrobní číslo: 42-51319 Označení: Posádka: Frederick B. Capalbo Osud letounu: |
| Místo a čas dopadu: Kozlov (okr. Olomouc), 12.00 hodin Typ letounu: B-24J „77″ Výrobní číslo: 44-41158 Označení: Posádka: 767. squadrona 2/Lt Max M. Hailey Osud letounu: |
| Místo a čas dopadu: Olomouc-Neředín, 12:00 hodin Typ letounu: B-24J „26″ Výrobní číslo: 42-52025 Označení: „Arsenic and Lace“ Posádka: 765. squadrona 461. BG Osud letounu: |
| Místo a čas dopadu: Libina (okr. Šumperk), 12.05 hodin Typ letounu: B-24J „38″ Výrobní číslo: 42-51835 Označení: Posádka: Osud letounu: 825. squadrona 484. BG1/Lt Roger A. Martin Němečtí stíhači skoncovali i s B-24J (,,červená 38″). Na palubě bylo celkem 11 členů osádky, kteří všichni v důsledku pádu letadla a devastující energii vybuchujících pum zahynuli. |
| Místo a čas dopadu: Václavov (okr. Šumperk) Typ letounu: B-24J (,,28″) Výrobní číslo: 42-50934 Označení: ,,Little Joe“ Posádka: Osud letounu: Posádka odhazovala během poslední fáze letu před pokusem o nouzové přistání pumy. Stroj při pokusu o nouzové přistání narazil do kopce u Václavova, třem členům posádky se podařilo vyskočit padákem, zbývajících osm mužů včetně 1/Lt Charlese A. Himmlera zahynulo. Zbylí tři se na padácích bezpečně snesli na zem. Místní Němci je zakrátko postupně dopadli a předali do zajetí. Útočník, Lt. Kraft od III./JG 300, sám musel opodál svou zasaženou stodevítku opustit na padáku. Místní německé obyvatelstvo jej pak neslo na ramenou jako hrdinu. |
| Místo a čas dopadu: Rokytnice (okr. Přerov), 12.10 h Typ letounu: B-24J Výrobní číslo: 42-78671 Označení: „Black Jigg“ Posádka: Osud letounu: Stroj dopadl pravděpodobně u Rokytnice, kde byli nalezeni dva mrtví letci. Ostatních osm se zachránilo na padácích a byli zajati. |
| Místo a čas dopadu: Palačov (okr. Nový Jičín), 12.30 h Typ letounu: B-24J Výrobní číslo: 42-50953 Označení: „Flying Finger“ (Létající prst) Posádka: Osud letounu: |
| Zdroj: Jiří Rajlich (Historický ústav Armády ČR), Krvavá řež nad Hanou |
