Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton. Zkusme se podívat, jak celé Pattonovo tažení Československem vypadalo a jak si cestu vpřed razily jednotky V. a XII. sboru 3. armády, které měly tento úkol splnit.
List The Stars and Stripes
K prvnímu kontaktu americké armády s územím předmnichovského Československa došlo 18. dubna 1945. Stalo se tak u obce Hranice ležící poblíž Aše. O tento kontakt se postarala předsunutá hlídka 3. praporu 358. pluku 90. pěší divize generála Earnesta. Tato divize v této chvíli ještě spadala pod V. sbor 1. armády generála Hodgese, posléze však byla přičleněna k XII. sboru Pattonovy 3. armády. O dva dny později pak 2. motoskupina 90. divize osvobodila Aš.
K prvním větším střetům části V. sboru (patřícímu v této době stále k 1. americké armádě) s Němci došlo 25. dubna 1945, kdy se rozhořel boj o Cheb. Zde se střetli muži 97. pěší divize V. sboru (gen. Halsey) s německým 33. plukem majora Geislera. Převaha Američanů slavila úspěch a Cheb byl osvobozen. Poté došlo na osvobozeném území k několika dalším bojům spíše lokálního významu. Generál Eisenhower krátce na to postup z politických důvodů musel zastavit, navíc bylo nutné americké oddíly reorganizovat. 29. dubna se konečně hlavní část V. sboru (neboť v Československu zatím byla pouze jeho část) vydala na cestu – z Lipska se přesunula blíže k naším hranicím – do severního Bavorska.
Hlavní boje v Československu
Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina „Střed“ polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit.
Teprve v odpoledních hodinách 4. května se telefonicky spojil generál Omar Bradley, velitel 12. skupiny armád, pod níž 3. armáda spadala, se svým podřízeným generálem Pattonem. Oznámil mu, že pod jeho armádu přesunul V. sbor, který společně s XII. sborem osvobodí dohodnutou část Československa. Zeptal se ho, kdy je schopen zaútočit. Patton odvětil, že hned příští den. Na Bradleyho otázku: „Proč chce každý muž z 3. armády osvobodit Československo?“ Patton odpověděl: „Češi jsou našimi spojenci a jejich ženy jsou současně mimo zákaz o sbratřování se s místním obyvatelstvem, jak to platilo v Německu. A proto hurá do Československa a ke sbratřování!“Poté se Patton se spojil s velícím V. sboru generálem Huebnerem a dal mu patřičné instrukce. Nařídil, aby hned ráno 5. května zahájil ofenzívu do nitra Československa. V. sbor bude operovat v prostoru Cheb – Karlovy Vary – Plzeň – Klatovy. Tím bude jistit levý bok Irwinova XII. sboru operujícího na ose Strakonice – Horní Dvořiště. Celý směr postupu 3. armády byl po ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linec.
Útok začal tedy 5. května. Do tohoto dne probíhala reorganizace amerických vojsk. Výjimku tvořila 97. pěší divize, jejíž předvoj se dostal již 1. května k Domažlicím. 5. května 1945 zahájil V. sbor (zhruba 85 000 mužů) útok. Velící V. sboru generál Huebner vydal poslední rozkazy. Hlavním cílem měla být Plzeň. V sestavě sboru byly tři pěší (1., 2. a 97.) a dvě obrněné divize (9. a 16.). 16. obrněná divize měla postupovat po ose Bor – Stříbro – Plzeň, podporována bude 2. a 97. pěší divizí. Po jejím levém křídle měla postupovat 1. pěší divize společně s částí 9. obrněné divize směrem na Karlovy Vary. (Hlavní síly 9. obrněné divize zůstaly v Chebu jako záloha). Pravé křídlo 16. obrněné divizi bude krýt 90. pěší divize XII. sboru.
Postup však nebyl příliš rychlý. Jednak bylo americké velení pod drobnohledem tisku, a proto si nemohlo dovolit vysoké ztráty. Dalším důvodem byl místy tuhý odpor ze strany vojáků wehrmachtu a zvláště pak Waffen-SS.
Zejména 1. pěší divize musela svádět prudké boje u Kynšperka a Kynžvartu. Nakonec zajala 1500 německých vojáků. Úspěšně si vedly obě další pěší divize. Druhá se dostala ke Klatovům, devadesátá sedmá k Mariánským Lázním. Do večera 5. května byla obsazena linie Planá u Mariánských lázní – Klatovy. Útok na Plzeň se chystal příští den.
Škodovka terčem spojeneckých náletů
Pattonova 3. armáda v jižních Čechách
Plzeň byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších závodů v Československu. Společně s německými koncerny Krupp a Rheinmetall patřila mezi tři nejdůležitější zbrojní továrny, pracující pro Třetí říši. Hlavním válečným programem byla v plzeňské Škodovce výroba děl – od polních přes tanková až po námořní. Na počátku války, při nedostatku tanků německé výroby se zde opravovaly tanky československé výroby – LT vz. 35. Kromě toho se zde vyráběly další komponenty na letadla a ponorky.
Od léta 1943 do května 1944 byla Škodovka terčem několika britských náletů z letišť ve Velké Británii. Počínaje 12. květnem byla zahájena tzv. „bitva o benzín“. Protože mělo Německo nedostatek pohonných hmot, vyrábělo syntetický benzín. Kromě samotného Německa se vyráběl i u nás. Nejvýznamnější rafinérií bylo u nás Záluží u Mostu. To se stalo společně se Škodovkou v Plzni nejčastějšími cíly britského a posléze amerického taktického letectva. S obsazením Sicílie a jižní Itálie stal se Protektorát cílem americké 15. letecké armády. Protože byl vzdušný prostor nad protektorátem chráněn leteckými jednotkami v Rakousku, které nebyly z nejsilnějších, bývalo pro Američany bombardování poměrně snadnou záležitostí. Škodovka byla často cílem amerických „létajících pevností“ B-17. Nálety na Škodovku trvaly až do 25. dubna, kdy došlo k poslednímu a zároveň největšímu náletu. Přímo na škodovku zaútočily dvě stovky B-17. Poté mohla konečně Plzeň vydechnout.
Závěrečné boje
Situace v Plzni byla před očekávaným brzkým příjezdem Američanů velmi napjatá. 5. května vypuklo v Plzni povstání, které začali dělníci ve Škodovce. Do večera již byla plzeňská radnice v rukou revolučního NV. Když se v ranních hodinách 6. května dostal do Plzně předvoj 16. obrněné divize vedené plukovníkem Noblem, musel ještě vyčistit město od několika fanatických ostřelovačů, kteří se odmítali vzdát.
Jak si vedly americké jednotky ? 1. pěší divize, jak již bylo zmíněno získala 1 500 zajatců a konečně obsadila Kynšperk. 9. obrněná divize obsadila Rudolec a o den později osvobodila Falknov (dnešní Sokolov), Loket a Horní Slavkov. 2. pěší postupující přes Klatovy na Rokycany zajala 8 000 Němců. 97. pěší osvobodila Konstantinovy Lázně a získala celkem 6 000 zajatců.
K události hodné zaznamenání došlo 7. května, když generál Taylor z 1. pěší divize přijímal v Lokti u Karlových Varů kapitulaci velitele německých jednotek generála Oesterkampfa. Ten na kapitulační listinu napsal jako místo kapitulace: „Elbogen, Sudetenland“. Taylor přeškrtl slovo Sudetenland a se slovy: „Neexistuje“ napsal místo toho: „Czechoslovakia“.
Německá kapitulace
V těchto dnech byla situace kdysi mocné německé armády zoufalá. Většina Německa již byla obsazena. 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu. Podle závěti z 29. dubna se do čela Německa postavil admirál Dönitz. „…Proti Angličanům a Američanům musím bojovat, pokud mi budou bránit v boji proti bolševikům.“ To byla jedna z vět jeho denního rozkazu wehrmachtu. Pouze část německých jednotek však proti západním spojencům ještě bojovala. Na našem území se tehdy nacházely jednotky statisícové armádní skupiny „Střed“ vedené fanatickým polním maršálem Schörnerem, která ještě mohla být bojeschopná. Jaká však byla skutečnost? Skutečnou situaci a bojechtivost německých jednotek nejlépe vystihuje zápis ve válečném deníku OKW z 1.5. 1945: „Hitler je mrtev. V těchto hodinách se každý Němec snaží nepadnout do rukou Rusům.“
Přítrž utrpení byla učiněna až 7. května 1945, kdy podepsal generálplukovník Alfred Jodl v Remeši protokol o bezpodmínečné kapitulaci.
Proč nebyla obsazena Praha
Neobsazení Prahy západními spojenci se stalo jedním z velkých strategických pochybení. Ten, kdo by Prahu obsadil, měl by větší vliv na poválečný osud Československa. Při myšlenkách na obsazení či neobsazení Prahy se ukázal rozdíl mezi Brity a Američany. Zatímco Američané se na celou věc dívali pouze z vojenského hlediska – protože situaci v Evropě nemohli rozumět – na rozdíl od nich někteří Britové (samozřejmě zejména Churchill) viděli i hledisko politické. Tyto rozpory se ukázaly již při rozhodování, kde proběhne vylodění spojenců. Z čistě vojenského hlediska bylo jistě nejlepší provést vylodění ve Francii. Přesto Churchill již v této době viděl i politické důsledky, a proto navrhoval zaútočit na „měkký podbřišek Evropy“ – Balkán.
Toto rozdílné vidění se pak plně ukázalo v otázce osvobození Prahy. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě americký generál Eisenhower měl samozřejmě instrukce nedostat se do konfliktu s Rusy, neboť Američané spoléhali na budoucí podporu SSSR v boji s Japonskem. Kdyby byli věděli, že válka s Japonskem skončí jen pár měsíců po porážce Německa, možná by jednali jinak…
Na Eisenhowerovu obhajobu uveďme alespoň to, že se mu oproti původním plánům podařilo prosadit u Rusů posunutí linie na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. (I to však mělo víceméně vojensko-strategické důvody.) Na nátlak Britů poslal dokonce 4. května 1945 poselství Antonovovi: „Američané se připravují k útoku do Československa po všeobecnou linii… Později, bude-li to vyžadovat situace, budou postupovat až k Vltavě a Labi, přičemž očistí levé břehy těchto řek.“ Rusové to však okamžitě odmítli. Oficiální argumentem byla obava z toho, aby nedošlo k promíchání jednotek a tak ke zbytečným zmatkům. Hlavní důvod byl však samozřejmě úplně jiný.
Eisenhowerovo naprosté nepochopení situace v Evropě velmi dobře ilustruje jeho „Denní rozkaz ke dni vítězství.“ Jeho slova „…Neúčastňujme se zbytečných sporů, do nichž se jiní nevyhnutelně zapletou, o to, která země, která zbraň vyhrála válku v Evropě…“ hovoří sama za sebe.
Podívejme se nyní na argumenty zastánců osvobození Prahy americkými vojsky. Na britské straně byl největším zastáncem této myšlenky sám Winston Churchill. Ten se začátkem května 1945 snažil o novou schůzku Velké trojky. „Před velkou katastrofou nás nemůže zachránit nic než setkání a výměna názorů, jež se uskuteční co možná nejdříve…“
4. května pak vystoupil na konferenci v San Franciscu. Už tehdy vyslovil své obavy a nebyl daleko od pravdy. Obával se, že by k „území ovládaným Rusy patřily pobaltské oblasti, celé Německo až k demarkační linii okupovaných pásem, celé Československo…“ – toto vylíčení hranic sféry sovětského vlivu nápadně připomíná jeho pozdější projev ve Fultonu.
Krátce před konferencí v San Francisku se 30. dubna obrátil dopisem na amerického prezidenta Trumana. „…Je nepochybné, že osvobození Prahy a co největší části západního Československa vašimi silami by mohlo změnit poválečnou situaci v této zemi a mohlo by také ovlivnit situaci v sousedních zemích. Naproti tomu jestliže západní spojenci nesehrají při osvobození Československa významnou roli, bude se tato země ubírat stejnou cestou jako Jugoslávie. Samozřejmě takový krok nesmí Eisenhowerovy hlavní operace proti Německu narušovat, ale přesto se domnívám, že by měl být upozorněn na výše uvedené politické zřetele, jež jsou nesmírně důležité…“ O den později mu Truman odpověděl. Ve svém dopise mu sdělil, útok k Vltavě již chystá Rudá armáda a jeho záměrem bude pouze „postupovat a ničit všechny zbývající organizované německé síly“. „…Bude-li postup do Československa poté žádoucí a dovolí-li to zdejší podmínky, logicky by naším prvním krokem byl postup na Plzeň a Karlovy Vary. Nepokusím se o žádný krok, který budu z vojenského hlediska považovat za nerozumný.“
Na těchto dopisech je jasně vidět onen rozdíl mezi Churchillem, který upřednostňoval politické hledisko („politické zřetele“) a Američany s jejich pouze vojenským přístupem („z vojenského hlediska“).
Poslední pokus učinil Churchill 7. května, kdy se obrátil dopisem přímo na Eisenhowera. „Doufám, že vás váš plán neodradí od postupu na Prahu, budete-li mít vojáky a nesetkáte-li se předtím s Rusy. Domníval jsem se, že nemáte v úmyslu se vázat, budete-li mít vojáky a bude-li cesta volná…“ Veškeré vynaložené úsilí britského předsedy vlády však bohužel přišlo vniveč.
Ovšem i na americké straně byli lidé, kteří si přáli dostat se až do Prahy. Za všechny jmenujme alespoň jednoho. Jím nemůže být nikdo jiný než velící 3. armády generál George Smith Patton. U Pattona však rozhodovaly jiné důvody než u Britů. Tento bezesporu nejslavnější a nejúspěšnější americký generál si během války „nevychutnal“ žádné triumfální uvítání jako první osvoboditel. Nemohl se vylodit v Normandii v první vlně. Nesměl vstoupit jako první do Paříže, přestože jeho armáda byla při postupu ze všech nejrychlejší. V září 1944 dostal před jeho plánem postupu do Německa z jihu přednost Montgomeryho nesmyslný plán na obsazení mostů v Arnhemu a Nijmegenu. Neúčastnil se jako první přechodu přes Rýn. Nedostal svolení k útoku na Berlín. I Vídeň mu „vyfoukli“ Rusové. A tak mu zbyla už jen ta Praha…
Když se dozvěděl o povstání v Praze, jeho touha ještě zesílila. Ve svých pamětech si k tomu poznamenal: „…Protože rozhlas přinášel zprávy, že českoslovenští občané ovládli Prahu, měl jsem sto chutí vyrazit jim na pomoc a požádal jsem Bradleye o svolení, ale nedostal jsem je. Ve skutečnosti však byly průzkumné jednotky 3. armády již u Prahy… 6. května bylo definitivně stanoveno, že nemáme překračovat konečnou čáru postupu, procházející Plzní, na větší vzdálenost, než bude zapotřebí pro průzkum v zájmu zabezpečení, tj. asi 5 mil. Velmi mne to mrzelo, protože jsem měl za to, a dosud se domnívám, že jsme měli postupovat až k Vltavě, a kdyby se to Rusům nelíbilo, měli jsme je poslat k čertu…“
Po skončení války dostal na tiskové konferenci dotaz, proč neobsadili Prahu. Patton zkrotil vášně a odpověděl nečekaně chladně: „To vám mohu říci docela přesně. Protože nám bylo nařízeno ji neobsazovat.“
Americká vojska v Čechách
Jak již bylo zmíněno, zúčastnily se osvobození Československa V. a XII. sbor 3. armády. Z XII. sboru se osvobození Československa zúčastnily: 4. obrněná divize, a 5., 26. a 90. pěší divize. Tyto divize se podílely na osvobození Písku, Strakonic,Vimperku a dalších českých měst.
Část jednotek obou sborů pak ještě nějakou dobu na československém území zůstala. K 7. květnu to byly 4. obr. divize (gen. Hoge) a 90. pěší divize (gen. Earnest) z XII. sboru a 16. obr. divize (gen. Pierce), 1. pěší divize (gen. Andrus), 2. pěší divize (gen. Robertson) a 97. pěší divize (gen.Halsey) z V. sboru.
Několikadenní boj obou sborů skončil. Vojáci se již pomalu chystali na návrat do vlasti. Ve druhé polovině roku 1945 se vojáci americké armády s Československem loučili.
