Osvobození západních Čech americkou armádou

Rona Mendelsohn, Washington, D.C.

Autorka článek napsala na základě více než 20 původních zdrojů včetně dopisů, publikací, vojenských záznamů, novinových článků a osobních rozhovorů.

Během posledních týdnů druhé světové války připadl úkol osvobodit západní část Československa příslušníkům americké Třetí armády vedené generálem Georgem S. Pattonem ml. Následující článek líčí den po dni toto období, které se zřetelně zapsalo do paměti všech, kteří je prožili. Americké velvyslanectví písemně kontaktovala řada českých občanů, kteří zaslali své fotografie a podrobně se podělili o své vzpomínky na tyto dny. Velvyslanectví jim děkuje za hojnou pomoc a cenné informace. Toto líčení však bylo sestaveno americkou stranou.

Dne 4. května 1945 byly síly generála George S. Pattona rozvinuty podél československo-německo-rakouské hranice. Pattonovi telefonoval generál Omar Bradley, velitel 12. uskupení Americké armády, s tím, že „útok na Československo má zelenou,“ a chtěl vědět, zda Patton dokáže invazi provést. „Zítra ráno,“ odpověděl Patton. Bradley byl k tak rychlému provedení útoku skeptický, ale vzhledem k tomu, že byl již dlouho obeznámen s Pattonovým způsobem práce, měl důvod věřit, že Patton splní, co řekl. Patton si toho dne do svého deníku zapsal: „Okamžitě jsem volal V. sboru a řekl jsem jim, ať se do toho pustí s První a Druhou pěší divizí a Šestnáctou obrněnou divizí.“

Generálmajor Clarence R. Huebner právě usedal k večeři, když mu zazvonil telefon od Pattona. Patton vzpomínal na rozhovor takto:

„Chci, abyste ráno provedl útok na Plzeň.“
„Ano, pane.“
„Dokážete to?“
„Ano, pane.“
„Dobře, tak si pospěšte. V téhle válce nám už moc času nezbývá. Přijedu za vámi. Sbohem.“
Generál Huebner se údajně otočil ke stolu a oznámil: „Za svítání zaútočíme na Plzeň.“

Vyplatily se Pattonovy předchozí plány bojového rozvinutí. Nechal 5. a 90. divizi otevřít průchody na několika místech podél československo-německé hranice. „Kdybychom museli útočit na Prahu,“ uvažoval Patton, „s odporem bychom se setkali až za průchody.“ Těžil také z útoku 97. pěší divize na Cheb dne 25. dubna. Další jednotky Armády Spojených států již postoupily za Cheb do Schönbrunnu. Americká Třetí armáda, která nyní v 18 divizích čítala přes 500 000 mužů, byla dne 5. května 1945 seskupena a připravena na zteč napříč Československem.

Středa 25. dubna 1945

Poslední ofenzíva války vlastně začala již dříve, když předsunuté hlídky americké První a Deváté armády navázaly styk s Rusy. Jednotky První armády generála Hodgese narazily na vojáky Prvního ukrajinského frontu maršála Koněva na řece Muldě, na Labi a za Labem na německém území poblíž severozápadní československé hranice. Pro obě spojenecké armády to bylo historické a radostné setkání, první propojení sil za celou válku. Nacistické Německo bylo konečně rozříznuto na dvě části.

Stejného dne provedly americké bombardéry nálety na známou plzeňskou zbrojovku Škoda a na letiště. Ve stopách bombardérů kráčeli příslušníci americké 97. divize. V 9:00 ráno vojáci zaútočili na Cheb. Divize narazila na intenzivní nepřátelskou palbu z minometů, kulometů, raket a ručních zbraní a rozptýlila se do jihozápadní části města. V cestě vojákům stála také minová pole a nastražené pasti, které zpomalovaly postup vpřed. Obsazení města trvalo devět hodin, avšak kolem 18. hodiny již zůstali pouze jednotliví odstřelovači. Cheb byl prvním větším českým městem, které americké síly osvobodily.

Čtvrtek 26. dubna 1945

Část Pattonovy Třetí armády se mezitím rychle přesouvala jihovýchodním směrem vpravo od První armády. V pozdně dubnovém sněhu a dešti vojáci prošli Sudetami a rozvinuli se podél německo-rakouské hranice. Pak přišlo oznámení generála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých sil, ze dne 26. dubna. Eisenhower nařídil generálporučíku Williamu H. Simpsonovi zastavit svou Devátou armádu na Labi a vydal rozkaz, aby americká První a Třetí armáda zastavila ve svých současných pozicích.

Podle dobového článku v New York Times nebylo jasné, zda byl rozkaz „nařízen mocnostmi“ (Velká Británie, Sovětský svaz a Spojené státy), nebo zda byl vydán „v domnění, že jde o vojenskou nutnost.“ Navzdory tomuto nařízení však americká Druhá skupina obrněného průzkumu ještě jižněji překročila československou hranici v rámci plnění úkolu prováděného v dobrém úmyslu. Během noci totiž s jednotkou navázal kontakt uprchlý Američan a dva Britové, kteří vojáky informovali o skupině přibližně 350 britských a amerických zajatců, kteří se nacházeli přibližně osm kilometrů dále v českém městečku Bělá nad Radbuzou (severozápadně od Domažlic).

Uprchlíci na vojáky naléhali, aby vězně osvobodili. Přes počáteční podezíravost se muži z roty C rozhodli úkol splnit poté, co jeho provedení schválil jeden z plukovníků. Rota posílená o četu lehkých tanků se prohnala zalesněným prostorem podél hor a příjezdem do českého města ohromila jeho obyvatele, kteří o tom, jak blízko se již Američané ve skutečnosti nacházejí, nic netušili.

Po krátkém zdržení způsobeném zmatkem v mapách rota C nalezla cíl a podařilo se jí osvobodit zajatce, jejichž počet nakonec dosáhl téměř 670. Pro jejich odvoz byly vyslány všechny nákladní vozy, které mělo velitelství Druhé obrněné skupiny k dispozici. V době, kdy rota C dokončovala plnění svého úkolu, vyrazili příslušníci roty A na jih s cílem obsadit hřebčín v Hostouni, jeden z nejslavnějších v Evropě. Kromě 200 nacistických zajatců rota na místě zajistila také 750 nových leteckých motorů.

Pátek 27. dubna až pondělí 30. dubna 1945

V průběhu dalších čtyř dní zaujaly části americké První armády pozice podél německé hranice a směrem na severozápad uvnitř území Československa. Od soutoku řek Labe a Mulda v Desavě na severu až po Ronšperk na jihu se americké jednotky setkávaly s dezorganizovanou a rozkládající se nacistickou armádou. Měly rozkaz „vyčistit prostor sahající obecně jihovýchodním směrem“ a svůj úkol plnily v horském sněhu, dešti a chladu, v nichž kluzké cesty jejich postup zpomalovaly více než odpor nepřítele.

Americká Třetí armáda se vytrvale probíjela směrem k Československu jižním, východním a severovýchodním směrem. Zatímco část jednotek dobývala Železnorudský průsmyk, který vedl do Československa, další část postupovala dále jižním směrem z Hostouně na Zwiesel a Grafenau v Německu. Cestou se Druhému praporu XII. sboru vzdalo 4 696 běloruských vojáků, kteří bojovali na straně nacistů.

Ostatní spojenecké armády v Evropě s nacisty naposledy bojovaly 29. dubna. O této neděli se vzdaly nacistické síly v Itálii, přičemž tato kapitulace vstoupila v platnost ve středu 2. května. Ještě lepší zprávy však jednotkám přišly posledního dubnového dne: oznamovaly, že Adolf Hitler byl nalezen mrtev ve svém berlínském bunkru a že vůdcem byl jmenován admirál Karl Dönitz. Zdálo se, že konečné vítězství spojenců v Evropě je nadosah, ale Američané stále bojovali. Nebyl vydán žádný rozkaz zastavit postup a vyčkávat na kapitulaci. Proto se První a Třetí armáda ve střední Evropě přeskupily, ačkoli už očekávaly konec války.

Úterý 1. května 1945

97. divize v rámci svého omezeného útoku dorazila do Domažlic. Dále na sever jiný útvar zahájil útok pro získání výhodnějšího postavení a při svém postupu obsadil Schönbrunn jihozápadně od Karlových Varů. Na jihu Druhá skupina obrněného průzkumu uvolnila vyčištěním Železnorudského průsmyku  pod středně intenzivní palbou ručních zbraní cestu do Československa a dosáhla Prokop. Jednotky průsmyk zajistily s cílem udržovat bránu do Československa otevřenou.

Středa 2. května 1945

Zkraje druhého dne se začaly objevovat další plány na ukončení evropské fáze války. Ve 14:00 obdržel generálmajor Stafford Leroy Irwin rozkazy nepřekračovat Dunaj do Rakouska a omezit počet jednotek vysílaných na východ. „Podle všeho provedeme invazi do Československa,“ zapsal si Irwin do deníku. V rámci tohoto plánu začal V. sbor (První armády) generála Huebnera střídat nejseverněji dislokované jednotky XII. sboru. O dva dny později byl V. sbor převeden pod Třetí armádu.

První armáda se postupně připravovala na opětovné nasazení na tichomořském bojišti a vyčištění střední Evropy přenechala Třetí armádě. Byla také připravena scéna pro operaci, o níž generál Eisenhower informoval Rusy o několik dní dříve – postup jednotek až 64 kilometrů na území Československa na Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice. Trvalo další dva dny, než jednotky zaujaly odpovídající pozici a byly připraveny ke konečné ofenzívě do Československa.

Během těchto dní před rozkazem k zahájení postupu, který byl vydán 4. května, začaly přicházet informace o hromadných kapitulacích nacistů. Nad Berlínem vlála ruská vlajka, nacistické síly v Dánsku se vzdaly dánským vlastencům. Jako by vycítil poslední tažení Německa, admirál Dönitz před svým odjezdem z Hamburku dne 3. května prohlásil Prahu za otevřené město neboli „nemocniční město“. Toto označení vyjadřovalo ztrátu nadějí, že by město mohlo být bráněno jako poslední bašta. Nacistické jednotky však „zlaté město“ stále okupovaly a jak američtí, tak ruští generálové toužili tuto prémii ukořistit.

Pátek 4. května 1945

Když Patton večer 4. května 1945 konečně dostal požehnání od generála Bradleyho, V. sbor a XII. sbor již byly připraveny zahájit útok. Část úkolu byla stále nejasná a Pattonovi se to takto zamlouvalo. Třeba byla cílem Praha.

Patton si zapsal: „Od Bradleyho jsem měl a sborům jsem předal pokyny, že nemáme ve větším počtu postupovat za Plzeň přes severozápadně-jihovýchodní demarkační linii, avšak že můžeme provádět intenzivní průzkumnou činnost směrem na Prahu.“

Druhá pěší divize se okamžitě připravila vyrazit v dešti. Měla vystřídat 97. divizi v Sudetách a její první úkol byl příjemný. 97. divize totiž před střídáním dojednala kapitulaci elitní nacistické 11. obrněné divize. Ve 21:00 začalo německé uskupení hladce oholených vojáků v čistých uniformách procházet liniemi Druhé divize do týla. Šlo o hromadnou kapitulaci prakticky nedotčené obrněné divize, která se vzdala se všemi příslušníky a výzbrojí. Vojáci organizovaně skládali zbraně a procházeli do divizního prostoru určeného pro válečné zajatce. Země byla poseta úhlednými hromádkami pušek, granátů a další výzbroje a výstroje, kterou pečlivě odkládali vojáci pochodující do zajetí. Jejich velitel, generál von Wietersheim, odešel do zajetí se svými muži.

Situace byla značně složitější v prostoru Druhé skupiny obrněného průzkumu západně od Klatov. Nacisté neočekávaně napadli četu amerických vojáků, kteří osvobozovali Zejbiš. Tito muži byli nuceni se z města stáhnout a zažili jeden z nejtěžších dnů války. Jedna četa se z obklíčení nepřítele musela probojovat zpět do města. Velitel jiné čety opustil svůj jeep a pěšky se vrátil na velitelské stanoviště pro pomoc. Četa přečkala noc v lesích v okolí Zejbiše. Příslušníci čety, která byla zachráněna o několik dní později, uvedli, že v boji padli dva muži. Šlo o poslední příslušníky Druhé divize obrněného průzkumu, kteří přišli o život v bojové akci.

Sobota 5. května 1945

Československo bylo nyní pod hromadným útokem Třetí armády a všechny jednotky napřely své síly směrem na východ. V rámci V. sboru táhla První pěší a Devátá obrněná divize na Karlovy Vary, zatímco 16. obrněná mířila na Plzeň. Jižněji se pak jednotky XII. sboru urychleně přesouvaly na Klatovy a Prášily. Čtvrtá obrněná divize prováděla průzkum cest na Prahu, jelikož tímto směrem předpokládala hromadný útok za několik dní.

Tato domněnka zřejmě plynula z rozhlasové zprávy o obsazení Prahy odbojáři, kterou Patton zaslechl. Na základě této zprávy si Patton zapsal: „Zdá se mi vhodné vyrazit jim na pomoc.“ S tímto cílem vjel do Prahy po hlavní silnici z Plzně tým amerických speciálních sil (OSS) vedený kapitálem Eugenem Fodorem.

Na cestě projeli dlouhou kolonou nacistických vojáků, kteří včetně divize SS pochodovali na západ a hledali americké síly, kterým by se mohli vzdát. Když odvážný tým OSS po fádní cestě vstoupil do Prahy, Američany okamžitě obklopili nadšení českoslovenští vlastenci, kteří osvobodili své hlavní město. Kapitána Fodora odvedli na velitelství vlastenců ve sklepě na Václavském náměstí v centru města. Zde velitel pražských odbojářů generál František Kratochvíl „vydal“ město Fodorovi a jeho družstvu.

Američané spěchali liniemi poražených nacistů na západ ve snaze najít Pattona a, jak doufali, získat povolení dovést Třetí armádu do Prahy. Fodor našel velícího generála ve společnosti generálmajora Huebnera na velitelství V. sboru poblíž Plzně, kde plánovali tažení útočného uskupení Deváté obrněné divize směrem na Prahu. Patton zprávy od Fodora přijal s uspokojením, avšak zmínil se o problémech. Jeho rozkaz zněl zastavit se na linii procházející Plzní.

Patton telefonátem generálu Bradleymu žádal o povolení osvobodit hlavní město. Bradley, který si uvědomoval, že toto rozhodnutí by mohlo mít politické důsledky, se kterými by se mohl vyrovnat pouze vrchní velitel, telefonoval Eisenhowerovi. Ten Bradleymu jasně nařídil, aby Pattona zastavil.

Již 4. května hovořil Eisenhower s generálem Alexejem Antonovem, náčelníkem generálního štábu sovětské armády, a navrhoval, že poté, co Třetí armáda obsadí Plzeň, bude moci postupovat až po západní předměstí Prahy. Eisenhower čekal na Antonovovu odpověď. Antonov plán odmítl a vyzval Eisenhowera, aby „spojenecké síly v Československu nepostupovaly dále na východ za původně zamýšlenou linii“ — s cílem zabránit, podle jeho slov, „možnému zmatení sil“. Eisenhower s Antonovovým návrhem souhlasil a nařídil Bradleymu, aby Pattona informoval, že nemá za žádných okolností postupovat za linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Také město Praha bylo nedotknutelné. Zatímco Patton čekal na zprávy od Bradleyho, jednotky Páté divize postupovaly podél jihozápadní česko-německé hranice.

Když vojáci dorazili do Volar (západně od Českých Budějovic), narazili na jednu z válečných hrůz. Zjistili, že početná skupina polských a maďarských židovek byla strážemi z řad SS odsunuta z koncentračních táborů ve východním Polsku a donucena k pěšímu pochodu směrem do Rakouska. Celou cestu byly bity a vystaveny krutému zacházení; jejich strava sestávala z trávy a shnilých brambor.

Skupina se zastavila ve Volarech, když jí v dalším pochodu zabránil postup spojeneckých sil. Ženy, které ve Volarech zemřely, byly zahrabány do mělkého hrobu. Když město osvobodili Američané, zbývalo z těchto žen naživu pouze šedesát. Byly okamžitě dopraveny do německé civilní nemocnice, kde jim byla poskytnuta péče americkými příslušníky Pátého zdravotnického praporu.

Neděle 6. května 1945

Když se Patton vrátil z kostela, byl přivolán k telefonu. Na lince byl Bradley a předával mu Eisenhowerovy rozkazy. „Georgi, demarkační linie je pro V. a XII. sbor závazná,“ řekl Bradley. „Dále nesmíte – opakuji, nesmíte – provádět průzkum hlouběji než osm kilometrů severovýchodně od Plzně. Ike (Eisenhower) v téhle pokročilé fázi nechce žádné mezinárodní komplikace.“

Patton byl sice zklamán, nicméně souhlasil, že se bude Eisenhowerovými rozkazy řídit. Jednotky 2. pěší a 16. obrněné divize se mezitím urychleně přesouvaly na Plzeň. Podplukovník Matt Konop byl již 4. května vyslán, aby poblíž města rozmístil předsunutou hlídku. Druhá divize mu šla Sudetami v patách a cestou se setkávala s otrhanými kolonami nacistů, z nichž někteří jeli na povozech tažených koňmi.

Obyvatelstvo bylo vůči Američanům nepřátelské a země, jak uvedl kapitán Charles MacDonald, byla podivná – „ani německá, ani česká.“Když Druhá divize postupovala mezi apatickými, někdy nevlídnými stoupenci nacistů a kolem nyní nebráněných pevností československé „malé Maginotovy linie“, Američané cítili, že konec války již nemůže být daleko.

Jak se jednotky přibližovaly směrem k Plzni (která byla oficiálně osvobozena o den dříve 16. obrněnou divizí), zaznamenaly změnu v postojích obyvatel. Namísto bílých kapitulačních vlajek se objevovaly roztroušené červenomodrobílé české vlajky. Lidé váhavě mávali zpoza zavřených oken. A pak náhle vojákům vyšel vstříc jásající dav nadšených Čechů mávajících vlajkami. „Projeli jsme Sudetami do skutečného Československa,“ napsal MacDonald, „a civilisté v hustých řadách lemovali ulice. Bylo to znovu jako v Paříži, stejně rozjásané tváře, stejné nadšení z osvobození.“

Když Američané vjeli do Plzně, lidé volali „Nazdar, nazdar!“ Cesty i vozidla jednotek pokrývaly květiny a mladé dívky i starší muži a ženy k vojákům přibíhali s polibkem. Pak se MacDonald i přes vřelé přijetí zachvěl, když projížděl kolem baterií 88mm protiletadlových kanónů, které dříve bránily plzeňské Škodovy závody.

Na velitelství Druhé divize, které se nacházelo ve městě, obdržel Matt Konop skvělou, avšak stále ještě tajnou zprávu. Válka už brzy skončí. Konop jako Američan českého původu stále ovládal svůj rodný jazyk. Jeho velící generál, Walter M. Robertson, navrhl, aby Konop na další večer pozval čelné představitele občanů, umělce a další, kteří válku přežili, jako generálovy hosty do bývalého nacistického velitelství plzeňské oblasti – nyní velitelského stanoviště Druhé divize. Mělo jít o významnou slavnostní akci.

Pro další jednotky Třetí armády byl 6. květen dnem rychlého postupu vpřed. První divize se na severu při postupu na Karlovy Vary setkala s mírným odporem. Hlavní silnici z Chebu na Falknov (Sokolov) intenzivně ostřelovala nacistická 88mm protitanková děla — každé z nich musela pěchota zničit, než se mohly americké tanky dát do pohybu. Divize osvobodila Sangerberg, Kynšperk a další města, zatímco Devátá obrněná divize vjela do Rudolce. Na jihu se XII. sbor rozvinul po celém prostoru od Klatov po Strakonice a východně po Písek na demarkační linii. Další jednotky vyrazily k linii tvořené Vltavou v Českém Krumlově jihovýchodně od Volar.

Po celý den pokračoval boj proti roztroušeným nacistickým jednotkám a oddíly XII. sboru bránily mosty přes Vltavu před agresivními výpady nepřátelských hlídek, které se snažily odpálit dříve rozmístěné dynamitové nálože.

Pondělí 7. května 1945

V době, kdy V. a XII. sbor obnovily svou ofenzívu, dospěly k jednotkám informace o bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa spojeneckým a sovětským silám. Útočícím jednotkám V. sboru byly okamžitě odeslány zprávy nařizující zastavit útok. V. sbor již dříve téhož dne přijal kapitulaci Karlových Varů, kterou telefonicky složil starosta města. Oddíly XII. sboru obdržely informaci o kapitulaci v době, kdy bojovaly s nacistickými vojáky u Volar. Stíhače tanků se odpoutaly z boje a stáhly se a vpřed vyrazil kurýr se zprávou „Zastavit palbu!“

Čtvrtá obrněná divize, jejíž dvě rychle se pohybující kolony rozdrtily odpor v západních Čechách, dokonce dospěla až na okraj Prahy. Zde se její příslušníci dozvěděli, že válka skončila. Pro Druhou divizi však nastal jiný problém. „Když jsme se pohybovali kolem Prahy,“ napsal později jeden z vojáků, „objevila se odkudsi snad celá zpropadená nacistická armáda. Řvali, povykovali, naříkali, smáli se… V tom týdnu se nám pokusilo vzdát 80 000 Němců a my jsme je museli přijmout, všechny.“

Téhož večera plnil Matt Konop své povinnosti konferenciéra na oslavě, kterou v Plzni uspořádal generál Robertson. Kapela Druhé divize hrála české skladby a generál a jeho hosté si s pomocí Konopa jako tlumočníka vyměňovali poklony. Minutu či dvě před půlnocí kapela zatroubila „pozor“. Úderem dvanácté hodiny Konop hostům oznámil, že nastala hodina osvobození. „Na to, co následovalo, nikdy nezapomenu,“ napsal. „Křičeli, plakali, objímali se, rozdávali polibky. Trvalo to celé minuty a poté jeden z nich, ředitel místního divadelního souboru, požádal, zda mohou shromáždit svůj soubor a poprvé po sedmi letech zazpívat národní hymnu. Dostal můj souhlas, informoval jsem o tomto generála a přeložil jsem mu text hymny. Hosté zpívali a zpívali a na jejich hlasy navázali lidé na ulici a kdoví, kdy to vše skončilo.“

Úterý 8. května 1945

Pro generála Pattona nastal tento den přesně po dvou a půl letech po jeho přistání v Africe. Celou tu dobu vedl prakticky neustálý boj.

V jeho hlášení ztrát nakonec stálo:

Třetí armáda
Padlo: 21 441
Raněno: 99 224
Nezvěstných: 16 200
Celkem: 136 865
Nepřátel padlo: 144 500
Raněno: 386 200
Zajato: 956 000
Celkem: 1 486 000

Za 281 dní své kampaně v západní Evropě Třetí armáda osvobodila či obsadila 211 203 kilometrů čtverečních území, z toho 9 025 v Československu.