V roce 1945 jsem byl primánem klatovského gymnazia neb to sušické bylo obsazeno Wehrmachtem. Bylo to jaro plné náletů, a tak se moc neučilo. Ty prázdniny nám nastaly již 20. dubna, kdy bylo nádraží v Klatovech rozbombardováno. Do Sušice jsme šli pěšky, vlaky již nejezdily a škola pro nás prakticky skončila. 5. května Praha povstala a v Sušici začalo být velmi rušno.
Druhý den dopoledne začalo zajišťování místních kolaborantů, jednání s německou posádkou, která opustila město, a kolem poledne bylo již slyšet hukot amerických tanků. Můj otec, znalý věci, mne a bratra uzavřel preventivně do sklepa, abychom ze zvědavosti nepřišli k úrazu. Hukot tanků se od Volšov blížil a nám, hubeným klukům, se podařilo malým okénkem uprchnout a přes plot hned na náměstí, kde jsme stihli ten první tank přivítat. Jen tak bosky a v trenýrkách. Sušické náměstí bylo plné.
Američtí vojáci byli vřele vítáni a hoštěni koláčky a pitím. Konečně byli v prvním, opravdu českém městě. Byli jsme jako u vytržení, když jsme ochutnali „čekuládu“ a prvně poznali to, co vojáci žvýkali v ústech. Také jsme koukali, jak velké nedopalky cigaret odhazují, zatímco otec, a nejen on, trpěl nedostatekem tabáku a kouřil kde co. Tak jsme ty vajgly pilně sesbírali a dělali jsme dobře. Byli jsme tak ušetřeni večerního výprasku za útěk ze sklepa.
Několik vojáků se unás ubytovalo. Kdo mohl, tak měl „svého Američana“. Od rána do večera jsme byli mezi vojáky. Mrzelo nás, že nesměli jít na pomoc Praze. Poznali jsme jízdu v džípu, různé zbraně, uniformy, odznaky, lehká letadla, schraňovali jsme různé „suvenýry“. Jednou jsme prosili vojáka, co nesl bedničku pistolí k likvidaci, jen o jednu pistolku. Ten se smál, bedniku hodil do hnojiště, polil benzinem a zapálil. Smutně jsme okouněli na tu škodu, a když odešel, hasili jsme dohořívající oheň vlastními „stříkačkami“, čůráním. Tak jsme mnohé zachránili pro naše války.
Dostávali jsme i nám neznámé dobroty – ovoce, konzervy. Poprvé jsme viděli balené porce čaje, cukru, kávy a klukovským překvapením byly i prezervativy. To jsme čuměli nejvíc. Na školu jsme ani nevzdychli. Jen posledního června jsme si dojeli do Klatov pro vysvědčení, kde jsme ho po prohlášení, že jsme v Sušici pro přidělené úkoly chodili, obdrželi. Tak nám nastaly prázdniny další. Samozřejmě celé u vojáků. V hrách na válku chtěl být každý Amerikánem, třeba i černochem, které jsme v tom květnu poprvé v Sušici uviděli.
Prázdniny, i když byly dvojnásobné, přesto rychle utekly a muselo se jít do školy. Již ale v Sušici, kde nám nastala opravdová válka s profesory, protože jsme byli válečně zanedbáni a trvalo dlouho, nežli nastal mír.
Když vojáci měli na podzim Sušici opouštět, maminka těm u nás ubytovaným přichystala lepší oběd. Píchla husu a k tomu knedlo zelo, ať si pochutnají, si myslela. Moc jim to asi nejelo, a tak jeden z nich po cvhíli odběhl do blízkého Notre Dame, dnes hudební školy. Vrátil se s větší konzervou, propíchl bodákem a něco červeného nalil do talíře. Byl to rajský protlak a pak jim to šmakovalo, zatímco se nám obracel žaludek. Za pár dní nastalo smutné loučení v celém městě. Slz byly potoky. Vojáci, které jsme měli tak moc rádi, navždy zmizeli.
Zůstaly nám jen krásné vzpomínky, které nezahnal ani za pár let bolševik, který se marně snažil překroutit historii o osvobození západních Čech vojsky nejslavnějšího generála US Army Pattona. Čím víc kroutil bolševik, tím víc se na US boys vzpomínalo. Proto prosím, nezapomínejte na ty dobré vojáky, co nám přivezli svobodu, ale ani na ty nehodné bolševiky, co nám ji zase vzali.
No related posts.
