Ondřej Kundra, vedoucí rubriky Fokus časopisu Respekt, se zúčastnil programu MRP:  Investigative Journalism I, na začátku roku 2017. Mimo oficiální program využil ve městě Columbus v Ohiu příležitost, aby konečně po osmi letech zjistil, že mladá židovská dívka na slavné fotografii pořízené během holocaustu je Vendula V. Přečtěte si více o jejím životním příběhu tak, jak jej sepsal Ondřej Kundra.

Druhý život Venduly V.

Před pár dny mě požádala, jestli bych jí nemohl poslat několik výtisků Respektu s článkem o ní. První várku nedávno rozdala a k jejímu překvapení se jí ozývali další přátelé, kteří o její příběh měli zájem. Odeslal jsem je předminulý pátek. „Budou putovat do Řecka, Anglie, Francie a Austrálie, budou s nadšením vítány,“ napsala mi ještě týž den Wendy Old. Balíček s Respekty je právě teď na cestě přes Atlantik, Wendy Old si ho ale už ve svém domě v USA nevyzvedne. Předminulý víkend náhle zemřela; bylo jí 86 let. V jejím životě se zrcadlí největší utrpení moderních dějin v naší části světa a ona byla v mnoha směrech jeho symbolem. Text u příležitosti jejího úmrtí odemykáme:

•••

Když známý československý fotograf Jan Lukas zmáčkl spoušť svého aparátu, mělo Vendulce Voglové zbývat několik měsíců života. Fotografie, která později udělala z dvanáctiletého děvčete symbol největší hrůzy planety, přitom nemusela vůbec vzniknout. Vendulka byla Židovka a Lukas se bál konspiračně pořízené snímky vyvolat.

Psal se rok 1943, a kdyby je u něj nacisté našli, skončil by stejně jako ona v koncentráku. „Byla to hrozná doba, ale mně to tenkrát ještě úplně nedocházelo. Byla jsem malá, plná radosti ze života,“ říká po sedmdesáti čtyřech letech dívka z fotografie. Je to vůbec poprvé, kdy o svém příběhu veřejně promluvila.

V zahradě

Z Washingtonu to sem trvá hodinu letadlem. Cestu od letiště lemují vysoké železobetonové budovy, po čase ale mizí a začíná přibývat zeleně. Místo, kde dnes Vendulka Voglová žije, obklopují vzrostlé stromy a návštěvník si tu připadá jako v jedné velké zahradě. Jsme na předměstí jednoho z velkých měst amerického východu, Vendulka Voglová nás přijímá v pokoji s pianem a starožitnými obrazy. „Je tady božský klid,“ říká.

Pod jejím původním jménem ji v její čtvrti nikdo nezná. Před mnoha lety, když přišla do USA, si začala říkat Wendy a poté, co se provdala za Američana, si změnila i příjmení. Dnes se jmenuje paní Old a i do telefonu se automaticky představuje anglicky. Do Česka už kvůli vysokému věku necestuje, rodný jazyk si však uchovala. Mluví bezchybnou češtinou bez přízvuku.

Kundra: Každý novinář má velký sen, můj byl zkusit tu dívku najít

„Děti už komunikují jen anglicky, já ale češtinu miluji. Někdy mi sem někdo pošle český film nebo knížku, z toho mám vždy obrovskou radost,“ říká Wendy Old, která – jak několikrát během rozhovoru zopakuje – nakonec prožila krásný život. Přivedla na svět čtyři děti, ty ji teď společně s vnoučaty obklopují a ona si je užívá. V Americe se jí podařila i úspěšná kariéra. Pro obchody s dámskými šaty kreslila do výloh reklamní plakáty, s její prací se denně setkávaly stovky lidí.

Když před čtrnácti lety otevřelo ve Washingtonu své brány Muzeum holokaustu, vešla v širší známost i její tvář. Památník totiž použil Lukasovu fotografii do svých reklamních brožur a tak ji proslavil. Ona sama však o velkou popularitu nikdy nestála. „Nepatřila jsem k těm, kteří o tom vyprávějí,“ říká. „Možná to byla chyba, ale mým dětem, které vyrůstaly tady, na jiném kontinentě, by to znělo nepochopitelně. Teď jsou z nich vzdělaní lidé, je na to tedy správný čas.“

Život s hvězdou

Vendulka Voglová byla jednou z více než 81 tisíc Židů z Čech a Moravy, které nacisté v letech 1941–1945 odvlekli do koncentráků. Vyhlazovací mašinerie nabrala v roce 1943 obludné rozměry, příprava na ni, postupné vylučování Židů ze společnosti, začala docela nenápadně. Po okupaci v březnu 1939 začaly některé české profesní komory – především lékařská a advokátní – vyhazovat ze svého středu svoje židovské členy, pak začala platit první nařízení zaváděná Němci.

„Doma panoval shon, měla jsem pocit, že nás čeká něco dobrodružného.“

Celkově jejich počet dosáhl několika stovek. Nejdřív byly ze státní služby propuštěny všechny osoby židovského původu, svoji činnost nesměli vykonávat advokáti, soudci, učitelé, lékaři. Pak přišel zákaz vlastnit věci, prodávat nemovitý majetek, děti nesměly chodit do „árijských“ škol, dospělí do restaurací, kaváren a postupně všech dalších veřejných míst od plováren přes parky až po nemocnice.

V září 1939, po začátku války, museli Židé odevzdat rozhlasové přijímače a nesměli vycházet ven po osmé hodině večer. V roce 1940 jim byla zapovězena účast na hospodářském životě, v občanských průkazech museli mít označení písmenem J. V srpnu téhož roku pro ně byla stanovena nákupní doba od 11 do 13 a od 15 do 16.30 hodin. Kdo tento čas nedodržel a byl udán, byl zatčen. Židé nesměli kouřit, odebírat holicí mýdlo, konzumovat ovoce, sýry a sladkosti. Ve veřejné dopravě směli cestovat jen v posledním vagoně soupravy.

Zásadní změna korunující tento přípravný útlak přišla od září 1941. Všichni Židé si pod trestem pokuty nebo šestiměsíčního žaláře museli našít žlutou hvězdu, čímž se stali rozpoznatelnými, a protože kontakt s nimi mohl každému přinést přísný trest, byli tak zcela vyděleni ze společnosti. Na konci listopadu 1941 byl vypraven první transport do koncentračního tábora v Terezíně. Vyhnout se deportaci v podstatě nebylo možné. V Protektorátu Čechy a Morava připadalo na jednoho německého vojáka 790 lidí, oproti 3500 v Norsku nebo 5500 v Nizozemsku.

Židé tu byli pod velkým dozorem, tím, že v českých zemích nebylo moc neprostupné krajiny, neměli kam uniknout a schovat se. Nařízení k deportaci distribuovala německá správa přes židovské obce, hodnostáři, kteří se náhodou vzepřeli, byli posláni do plynových komor. „Můj bratranec šel s prvními transporty, rodiče čekali, že budeme povoláni. A pak to najednou přišlo,“ vzpomíná Wendy Old.

S kabátem přes ruku

Až do války žila Vendulka Voglová podobně spokojený život jako nyní. Ve třicátých letech bydlela v Karlových Varech, matka Karla s ní trávila hodně času, protože byla v domácnosti. Otec Šimon Josef pracoval jako architekt. Rodina měla hodně přátel, jedním z nich byl i Jan Lukas. A byl to právě on, kdo s Voglovými jeden zimní sychravý den roku 1943 jako poslední mluvil na svobodě.

Podat svědectví. (Lukas)

„Byl tělem a duší fotograf reportér, i když to bylo nebezpečné, chodil po Praze s kabátem přes ruku, měl v něm schovaný aparát. Chtěl světu ukázat, co se u nás děje. Proto přišel ten večer před naším nástupem do Terezína za námi, aby zdokumentoval náš odjezd. Stejně tak fotil průvod Židů s kufry na cestě k vlaku,“ říká Wendy Old. Krátce předtím dostali Voglovi podobně jako mnoho dalších českých Židů předvolání na shromaždiště u Veletržního paláce. Po několika dnech je odvedli na nedaleké nádraží Praha-Bubny, odkud byly vypravovány transportní vlaky do koncentračních táborů.

„Je bezpodmínečně nezbytné dostavit se včas,“ přečetli si v nařízení. Když se termín přiblížil, strávil Lukas u Voglových celý večer. A pořídil zde nejznámější fotografii své kariéry. Dal jí název Před transportem. Na snímku stojí mladá dívka v zimním kabátě v jakémsi pokoji. Je pečlivě oblečená i učesaná. Stojí u dveří vedle almary a dívá se trochu stranou.

Do popředí přitom vystupují zdánlivé drobnosti: její židovská hvězda na klopě a identifikační číslo 671 zvýrazněné na obdélníkové cedulce. Na hlavě má pletenou čepičku, jejíž provázek se dívce zachytil mimoděk na uchu. Vendulka má posmutnělý výraz, osudovost chvíle si ale až do posledních vteřin neuvědomovala.

„Doma panoval shon, měla jsem pocit, že nás čeká něco dobrodružného. Běhala jsem po bytě a stále se něčemu smála,“ vzpomíná. „V jeden okamžik na mě Jan křiknul, ať si uvědomím, že je to tragédie. Zarazila jsem se a právě v tenhle moment tu fotku udělal,“ říká. Další tři fotografie, které tehdy Lukas vyfotil a na nichž je Vendulka i s rodiči, nebyly nikdy otištěné. Lukas chtěl chránit soukromí rodiny a neukazovat jejich tváře na veřejnosti. Bylo to každopádně vůbec naposledy, kdy je někdo zachytil všechny spolu.

1021 lidí

Zatímco Jan Lukas spěchal ještě téže noci schovat negativ k sobě domů – bydlel půl kilometru od Voglových –, Vendulčini rodiče dobalovali poslední věci. Brzy nad ránem se vydali na cestu. Šimon Josef Vogl měl na sobě tmavý tříčtvrteční kabát, zimní šálu a tmavou čepici. Karla Voglová byla oděna do elegantního tvídového kabátu a klobouku. Každý měl jednu velkou tašku a na ní byl připevněný bílý papír s jejich jmény.

„Dívali se na nás a nikdo neřekl: Vraťte se nám.“

„K transportu jsme šli pěšky,“ říká Vendulka. Reakce tehdejších obyvatel hlavního města si již nevybavuje, jiní pamětníci ale Respektu už dříve popsali, že ne vždy byly zrovna vstřícné. „Jedna věc mě nikdy nepřestala mrzet. Že když jsme my, Židé, šli ze shromaždiště v Holešovicích na nádraží, lidé stáli kolem, dívali se na nás a nikdo neřekl: Vraťte se nám,“ vzpomínal další přeživší účastník deportací Pavel Stránský.

Ve vlaku, do nějž Vendulka s rodiči nastoupila, se ve 12 vagonech mačkalo 1021 lidí, dětí jako ona tu bylo dvě stě. Ostrahu tvořilo 12 samopaly ozbrojených strážců s rozkazem střílet, kdyby se někdo pokusil o útěk. Z Prahy Voglovi odjeli 6. března 1943, ještě dopoledne dorazili do Terezína. Zde byla rodina rozdělena. Vendulka žila s dalšími dětmi v jednom z kasárenských domů, její matka naproti přes ulici a otec v jiné části tábora. Takto všichni Voglovi v Terezíně zůstali až do května 1944.

Konečné řešení začíná. • Autor: Jan Lukas

Tehdy, dva roky po známé konferenci ve Wannsee, kde se nacističtí předáci dohodli na „konečném řešení židovské otázky“, už běžely plynové komory na plné obrátky a tisíce Židů z Terezína v nich našly svoji smrt. Stejný osud měl potkat i Vendulku a její rodiče, i oni byli z Terezína deportováni a dva dny nato stanuli před branami Osvětimi, největšího vyhlazovacího tábora tehdejší Evropy. Při vší té hrůze se na ně ale nečekaně usmálo štěstí.

Z nějakého dosud nejasného důvodu tu noc nedošlo na osvětimské rampě k selekci a všichni nově příchozí alespoň prozatím přežili. V Osvětimi byla Vendulka s rodiči až do začátku roku 1945. Rudá armáda se blížila, v lednu byl Šimon Josef Vogl poslán těžit kámen do jiného koncentráku, v Gross-Rosenu v Dolním Slezsku. „V Osvětimi jsem ho viděla naposledy,“ vzpomíná paní Old. Tatínek se přišel se svojí dcerou rozloučit, co přesně si pověděli, však nechce říkat: „Bylo to hodně osobní, to už navždy zůstane jen mezi námi.“

 

Nezdolná

Co se dál dělo s Šimonem Josefem Voglem, není jasné. Poslední dohledatelná indicie v archivech je, že před únorovým osvobozením koncentráku Gross-Rosen Rudou armádou se s dalšími vězni vydal na pochod smrti. Zde stopa končí. V případě Vendulky a její maminky jsou věci samozřejmě mnohem jasnější. Dva týdny po otci byly i ony dvě přesunuty z Osvětimi, v jejich případě do ženského pracovního tábora Bílá Voda ve Slezsku. Díky tomu unikly z Osvětimi. Vyhráno však zdaleka neměly.

„I my jsme nakonec skončily v pochodu smrti,“ říká Vendulka. Zřejmě by ho nepřežily, nebýt odvahy a silné vůle Karly Voglové. Ještě v koncentráku vypárala sobě i dceři z kabátu látkový trojúhelník, který označoval podle barvy typ vězně. Na jeho místo našila normální látku. Hodně tím riskovala, kdyby se na to přišlo, byla by hned zastřelena. Karla Voglová ale evidentně už tehdy měla plán dostat se s dcerou na svobodu a chtěla být připravená, kdyby se naskytla jakákoli šance.

Skutečně přišla, a to právě během pochodu smrti. „V jednu nestřeženou chvíli mě maminka strhla do příkopu u cesty, čekaly jsme, dokud průvod s vojáky nepřešel. Pak jsme se společně vydaly lesy do neznáma,“ vzpomíná Vendulka. Nadlouho však neunikly. Časem si jich totiž všiml německý strážník, zaujalo ho, že mají přes ruce deku, kterou se v třeskuté zimě zahřívaly. Připomínala mu ty táborové, a proto je zadržel. „Dal nás do vězení v jedné z místních obcí,“ říká Vendulka.

Obě ženy byly následně umístěny do dalšího koncentráku, jenže fronta se rychle blížila, takže i on byl zanedlouho uzavřen. Vendulka s Karlou tak skončily v krátké době podruhé za sebou v pochodu smrti. A nezdolná Karla Voglová svoji hru vabank zopakovala: s dcerou opět utekla. Další týdny se pak snažily dostat do Prahy. Při kontrolách je zachránilo, že číslo, které měli Židé z koncentráků na předloktí, měly omylem vytetované výše. Když je hlídky prohlížely, nenapadlo je ho tam hledat.

V dubnu 1945 se oběma ženám skutečně podařilo dostat se domů. První dny našly přístřeší u známých, pak si ale musely hledat nové útočiště, což se jim nedařilo. „Máma nechtěla už nikoho vystavovat nebezpečí, a proto začala mluvit o návratu do Terezína. Myslela si zřejmě, že válka už dlouho nepotrvá a že to tam nějak přečkáme,“ vzpomíná Vendulka. „Já jí na to řekla, že už do lágru nechci. Že s ní prostě nepůjdu.“ Nakonec k sobě obě ženy vzala další rodinná přítelkyně, která měla lékárnu v Sadské u Nymburka. Zde přečkaly až do konce války.

Nikdy se to nedozvím

V prvních týdnech po válce Karla Voglová stále doufala, že její muž přežil. Věřila, že se jen nemůže rychle dostat domů a že se s ním ona i její dcera přece jen shledají. „Pamatovala si, že po první světové válce to tak chodívalo. Že muži přicházeli až po dlouhé době,“ říká Vendulka. Sen se ale zhroutil: po čase u jejich domu zazvonil muž, který řekl, že s Šimonem Josefem Voglem byl v osudném pochodu smrti a musí jim vyřídit, že jejich otec zemřel.

Omylem mluvil s bratrancem Vendulky, který žil ve stejném domě a měl shodné příjmení. „Ten nám to pak přišel povědět,“ popisuje Vendulka. „Řekl, že nám ale nikdy nemůže vylíčit, jak přesně otec zemřel, protože to bylo hrozné. Dodnes to nevím a už se to nikdy nedozvím.“

„Nechtěla jsem si to připomínat. Zapomenout ale nedokážu.“

Tři roky po válce odešla Karla Voglová s Vendulkou z Československa. Nechtěly zůstat v zemi, kde uchopili moc komunisté. Protože měly příbuzné v Kanadě, měly záchytnou kotvu a tu využily. Vendulka se zde provdala za jednoho z českých emigrantů, později se zamilovala do amerického lékaře a přestěhovala se za ním do USA. Do domu, kde dnes bydlí. Zatímco dýchala plnými doušky svobodu, nastupující totalita tvrdě dopadla na jejího přítele Jana Lukase.

V roce 1948 mu bylo kvůli neochotě zaplést se s KSČ zrušeno členství ve svazu novinářů. Jeho oblíbené časopisy, pro něž pracoval, byly zrušeny. Dál se sice živil fotografováním, ale mohl publikovat jen nepolitická témata, jako byly fotografie ze zámku Kuks nebo pražské židovské ghetto. Od roku 1948 se proto jeho myšlenky čím dál častěji stáčely k emigraci. Okolnosti, za nichž k ní došlo, přitom snadno snesou srovnání s tím nejodvážnějším, co kdy nafotil.

Svoboda

Jugoslávsko-italská hranice, 21. srpna 1965. Celníci s bílými čepicemi postávají kolem závory, netuší, že nebesky modrá volha, která se k ní blíží, má jiné plány než spořádaně zastavit a předložit z okénka potřebné dokumenty. Její řidič strávil dny předtím objížděním hraničních přechodů v okolí. Nenápadně a zdálky pozoroval, jak jsou střežené, a tenhle u měst Šempeter a Gorizia si vybral ze dvou důvodů – závora je o pár desítek centimetrů výš, než bývá obvyklé, protože nedoléhá. Je tedy pravděpodobnější, že pasažérům neuřízne hlavu.

A „země nikoho“, tedy vzdálenost mezi jugoslávskou závorou a územím Itálie, je tady nejkratší, což znamená vyšší šanci uniknout případné střelbě a dostat se ven. Podobně jako kdysi Karla Voglová s Vendulkou, i Jan Lukas využil příležitosti. V roce 1965 ho režim pustil do Maďarska dokumentovat židovské hřbitovy, odjel s jednou dcerou, jeho žena s druhou dcerou přitom nepozorností úřadů dostaly předtím povolení odjet na týdenní dovolenou do Jugoslávie, kde se pak celá rodina sešla (Lukas sem měl výjezdní doložku také).

Odtud to bylo na Západ jen kousek. Ovšem ten nejtěžší. Železná opona byla samozřejmě přítomná i v komunistické Jugoslávii a pohraničníci měli příkaz střílet. Lukasova situace byla o to těžší, že na sedadlech svého auta vezl nejen svou manželku a dvě dcery, ale ještě rodinnou přítelkyni s dalšími dvěma dětmi.

Takto, se sedmi lidmi na palubě, přijíždí volha k vytipovanému přechodu. Tváře celníků jsou stále zřetelnější. Lukasovi už jasně vidí, že jsou ozbrojeni. Vůz se pomalu blíží ke kontrole, manželé Lukasovi mají domluvené, že na sebe nebudou mluvit a že Janu Lukasovi nebude nikdo radit, co má udělat. Voják, který má kontrolovat pasy, naštěstí na chvíli stojí zády k autu a v posledním momentu se Lukasova žena Milena neudrží. Potichu svému muži špitne: „Tak teď bych na to šlápla.“

Padesátiletý fotograf mačká plyn nadoraz, proráží závoru a volha se pásmem nikoho řítí na italské území. Výstřely se neozvou, jen křik překvapených Jugoslávců. Italští kolegové jim posunky dávají najevo, ať se nepouštějí do žádné akce, protože posádka volhy už je „jejich“. Za třicet vteřin si obě rodiny mohou pořádně oddechnout. „Měli jsme štěstí, ten den zrovna nestříleli,“ vzpomínala před časem v Respektu na dramatické chvíle fotografova dcera Helena Lukasová.

Opět spolu

Nakonec se Janu Lukasovi podařilo z Itálie dostat do New Yorku. Vendulka tehdy rodině, která se v Novém světě snažila složitě uchytit, nabídla, že šestnáctileté Heleně Lukasové zaplatí letenku a vezme si ji k sobě na léto na prázdniny. Rodiny se pak vídaly až do Lukasovy smrti v roce 2006.

Zemřel jako slavný fotograf a jak už bylo řečeno, na jeho proslulosti se hodně podepsal snímek Vendulky před transportem. Stačilo přitom málo a ikonická fotografie by nikdy nevznikla. Když onu noc roku 1943 přišel Jan Lukas domů, negativ uschoval v kotelně. Nevěděl, co přesně na něm je. Fotku Vendulky poprvé spatřil až o dva roky později, když ji v prvních poválečných dnech vyndal z uhlí a vyvolal ji. Měl velké štěstí, že negativ nezničila voda nebo se neztratil.

V době, kdy už byl v Americe, Vendulce snímek daroval s věnováním. Dívka z fotografie ho má dnes položený ve svém prádelníku, otočený tak, aby na něj nebylo vidět. „Nechtěla jsem si to připomínat,“ říká. „Zapomenout ale nedokážu.“

Text vyšel v týdeníku Respekt.

 

Ondřej Kundra, vedoucí rubriky, Fokus: S Respektem spolupracuje od roku 1999, stálým členem redakce je od roku 2002. Od května 2008 vede domácí rubriku Respektu, od září 2009 pak rubriky Politika a Společnost a později sloučenou rubriku Fokus. Ve svých textech popisuje především dobrodružný svět české politiky se zaměřením na korupci a veřejné zakázky. V roce 2011 získal za politické analýzy a investigativní texty Novinářskou křepelku. A zároveň Novinářskou cenu v kategorii investigativní žurnalistika za text rozkrývající sepětí justice s politikou s cílem nevyšetřovat klíčové korupční případy. V roce 2014 vydal u nakladatelství Akademie knihu o známé mecenášce umění Meda Mládková. Můj úžasný život.