Komentátorka Hospodářských novin Julie Hrstková se zúčastnila programu IVLP „The Contemporary U.S: Economy“  Financial Markets, Trade, and Economic Development“ 9.—27. února 2015. Své dojmy shrnula v následujícím textu:

Program IVLP patří k tomu nejlepšímu, co mě v průběhu 23leté novinářské kariéry potkalo. Kombinace nových poznatků s lidmi ze všech koutů Evropy i USA je fantastická a neopakovatelná a výměna informací v rámci skupiny skutečně obohacující. A teď si už troufnu říci, že jsme navázali pevná přátelství, která (doufejme) neskončí za hranicemi kontinentu. Koneckonců i v Evropě to máme všichni blízko.

Stejně jako bereme při cestování napříč Spojenými státy, jež máme často tendenci v Evropě považovat za sice velkou ale jednu zemi. Aniž bychom si uvědomovali, že různorodost je na tomto kontinentě větší, než v celkem homogenní Evropě.

Osobně mě jako ekonomickou novinářku nejvíc dostal přístup k byznysu. Příběhů o selfmademanech a o americkém snu je víc než dost. Ovšem vidět na vlastní oči přistěhovalce druhé generace z Filipín, kterak jej realizuje, protože má kde a jak, je jiná věc. Zajímavý je i přístup k riziku, respektivě k neúspěchu. Ne že by z něj byli tady nadšení, ale chápou, že je součástí života. Řekněme, že příběh Donalda Trumpa, který zkrachoval několikrát a vždycky získal důvěru (a hlavně peníze), je mi nyní o něco pochopitelnější. I když mentalita je to naprosto odlišná.

Abych neztrácela Váš čas planými řečmi o obecně známých věcech, zmíním několik zážitků, které jsou poněkud mimo rámec perfektně připravené odborné části programu.

Na prvnim místě je to určitě návštěva rodiny – Seattle. Měla jsem to štěstí, že si mě vybrala rodina s českými kořeny. Rodiče paní domu odjeli po roce 1948 do Buenos Aires a na své české kořeny nezapoměli, takže dodnes jejich dcera, nyní niž poněkud odrostlejší, mluví česky. A také do Česka ráda jezdí, sleduje nové české filmy a bestselery tuzemského knižního trhu.
Co však bylo doopravdy netradiční, pak fakt, že rodina bydlí v hausbótu. Fakticky jde ovšem o třípatrové stavení moderního „střihu“ , jen má základy na vodě, na jezeře. Podvečer na střešní terase s výhledem na jachty, vodu a hvězdy zůstane v mé paměti navždy.

Druhá věc, která mě dostala, je jídlo. Přiznám se, že jej miluji (také mě pak stojí dost energie moji lásku držet pod kontrolou, abych se stále vešla do dveří) a nabídka v Česku, byť postupně rostoucí, mě zrovna neuspokojuje. Nekonečný výběr restaurací s kuchyní ze všech koutů světa je dostatečným důvodem pro to, doma nevařit. Také bych to nedělala.

A rybí trh v Seattlu je atrakcí sám o sobě. Přesto jsem nečekala, že při vstupu do obchodu řetězce Whole food doslova oněmím. V zásadě bych to shrnula takto: bude se mi hodně stýskat.

Za třetí to byla návštěva v indiánském teritoriu. Musím avizovat, že mám přírodu nejdraději v televizi a návštěva středočeského lesa je pro mě zážitkem, se kterým si vystačím po celý rok. Vidět 85metrové vodopády na vlastní oči (a uši) ovšem dává slovu příroda jiný rozměr.

Vodopády jsme navštívili dvakrát. Ale viděli jen jednou, neboť vlahé ráno s vodní tříští vytvořilo mlhu, přes kterou by neviděl ani večerníčkový Rákosníček. Takže jsme museli čekat a nejlepší místo, kde přečkat nečas, bylo kasino. Nebo spíš obrovský herní chrám, protože velikostí i obsahem nepřipomíná nic z toho, co si pod pojmem kasino představujeme. Doopravdy jde ale o o svět uzavřený a zacyklený sám do sebe.

Za čtvrté nesmím opomenout zimu. Měli jsme to „štěstí“, že jsme v Detroitu a Chicagu chytli největší mrazy za mnoho let. O to příjemnější bylo zjištění, že Detroit je připravený i na to. O systému nadzemních tunelů jsem kdysi četla, i když nevím, jestli to byl cestopis, nebo sci-fi. Každopádně Detroit je připravený na vše: a teď se zdá, že i na obnovu po krachu. Lidé, kteří zde žijí svůj příběh ať už jako zástupci města, NGO’s či malých podnikatelů jsou tím, co bývalé hlavní město automobilismu potřebuje nejvíc.
A Chicago je skvost – ještě lepší, než jsem čekala. Těžko k tomu něco dodat, snad jen, že doufám, že se tam vrátím. Pokud možno v přijatelnějších klimatických podmínkách.

Nakonec nesmím opomenout kulturní program. NBA v podání Chicago X Detroit (snad si pamatuji alespoň města, když už ne přesně kluby), byl kombinací sportu, show, cirkusu, fast foodu a všechno dohromady to dávalo rozměr Ameriky v jednom. A bylo to naprosto super. Návštěva Metropolitní opery v New Yorku je pro mě osobně pak splněným snem.