Lucie Otáhalová
Lucie Otáhalová z organizace La Strada se zúčastnila 24. 9.—15. 10. 2012 IVLP programu „Advocating for Human Rights and Civil Rights“.
Síla občanské společnosti a snaha měnit věci. E pluribus unum – v jednotě je síla – je motto, kterým se Spojené státy rády honosí v oficiálních prezentačních materiálech, najdeme jej na americkém „čtvrťáku“ a všude možně na historických budovách. My Češi jsme možná na hesla alergičtí – v Americe ale ledasco s využitím tohoto „hesla“ docela funguje. Na pozvání od americké ambasády jsem měla osobní možnost se o tom přesvědčit.
Loni na přelomu září a října jsem měla příležitost zúčastnit se programu pro odborníky ze zahraničí, který sponzoruje americké ministerstvo zahraničních věcí. International Visitors Leadership Programme, volně přeloženo jako program pro zahraniční návštěvníky ve vedoucích pozicích, přivede ročně do Spojených států amerických tisíce odborníků a odbornic z nejrůznějších oblastí. Americká vláda takto ukazuje světu, čeho v daných oblastech Spojené státy dosáhly.
Program, do kterého jsem byla americkou ambasádou v Praze vybrána já, se zaměřil na práva gay, lesbické, bisexuální a transgender menšiny. Advocating for the rights of Gay, Lesbian, Bisexual and Transgender Minority, to je celý název v angličtině. Šlo vůbec o první program s tématem sexuálních menšin, který americká vláda realizovala. Třítýdenní pobyt na čtyřech místech v USA je ojedinělým a neopakovatelným zážitkem. Proto považuji téměř za svoji povinnost podělit se o své zážitky s těmi, kdo budou mít zájem vystoupit z české každodennosti a podívat se na světovou velmoc, kterou USA nepochybně jsou, očima člověka, který byl po tři neopakovatelné týdny hostem nejen americké vlády, ale i jednotlivců, kteří se na programu dobrovolně a tedy naprosto zadarmo podílejí.
Něco o programu pro zahraniční návštěvníky
Program pro zahraniční návštěvníky, který americká vláda realizuje již desítky let, stojí za zamyšlení. Když mě na jaře letošního roku kontaktovala americká ambasáda v Praze s tím, že by mě do programu chtěli nominovat, nevěděla jsem ale naprosto vůbec, o co se jedná. Pochopila jsem každopádně, že se jedná o možnost podívat se po letech do USA, což se mi samozřejmě zamlouvalo, takže jsem nabídku s radostí přijala. V průběhu jara a léta postoupně z ambasády proudily další informace – věděla jsem, že vzhledem k mému profesnímu zaměření bude program, kterého se zúčastním, zaměřený na lidská práva. Stejně tak jsem věděla, že účastníky vybírá americké ministerstvo zahraničních věcí, a čekala jsem tedy na rozhodnutí. To přišlo v polovině června – a (jak už dnes víme) bylo pozitivní. Asi měsíc před odletem začaly vyvstávat i pevnější obrysy programu: bude zaměřen na práva lesbické, gay, bisexuální a transgender minority a bude se odehrávat na více místech Spojených států. Pokusím se nabídnout dva pohledy na to, co se americká ambasáda snaží prostřednictvím tohoto programu dosáhnout. První pohled shrnuje moji představy o nadcházejícím „výletu“ před odletem do USA. Pohled druhý – po návratu – je logicky zasvěcenější a nabízí pár poznatků, ke kterým jsem v rámci třítýdenního pobytu dospěla.
Pohled první – před odletem do USA
Přestože jsem celé léto věděla, že na konci září odlétám na tři týdny do Ameriky, přiznám se, že jsem aktivně nestudovala, o čem že ten IVLP (International Visitors Leadership Programme) program je, spoléhala jsem se (ano, je to pasívní přístup) na informace proudící z americké ambasády, jak už jsem je popisovala výše. I když proud informací neustále sílil, nebyla mi jasná jedna věc – proč to vlastně ta americká vláda dělá? To mají v době globální ekonomické krize (až v San Franciscu mi došlo, že v USA se o krizi mluví v minulém čase. Ekonomové mi prominou.) tolik peněz, že si můžou dovolit hostit tisíce návštěvníků z celého světa jenom proto, aby jim ukázali, čeho všeho dosáhli? Mimochodem, nezmínila jsem zatím poměrně podstatnou věc – třítýdenní stáž je ze 100% hrazena z rozpočtu americké administrativy. STOPROCENTNĚ. O „účastníky zájezdu“ je postaráno po všech stránkách – od letenky přes ubytování a stravování až po zajištění možností kulturního programu. Americká vláda vám dokonce zaplatí taxík zpátky na letiště po skončení programu a poskytne finance na zaplacení ceny požadované aerolinkami za tzv. druhé zavazadlo pro případ, že se v Americe (jako já) „rozšoupli“ v nákupních střediscích. To všechno jsou ale poznámky na okraj k dokreslení situace, v rámci níž se program odehrává. Takže – proč to vlastně ta americká vláda dělá? – Vrtalo mi hlavou po celé léto. Rodina a přátelé se mě ptali, co že to vlastně jedu do té Ameriky dělat. Poznávat americké instituce, zákony a politiky, odpovídala jsem. Málokomu, mě nevyjímaje, to ale bylo naprosto jasné. V koutku duše jsem si musela upřímně přiznat, že se nemůžu zbavit pocitu, že jedu na třítýdenní dovolenou! Na podivnou dovolenou- vždyť na dovolenou se jezdí s rodinou, s partnerkou, s přáteli. A já jsem měla prožít tři týdny s neznámým počtem naprosto neznámých lidí na dopředu neznámých místech. Dovolenou v jednacích místnostech a ve formálním obleku!
Upřímně řečeno – před odletem jsem měla o aktivitách americké vlády stran tohoto programu své pochybnosti. Přišlo mi úsměvné až zábavné, že se někomu vyplatí hostit zástupy cizinců a pod rouškou diskusí na odborná témata si myslet, že tihle cizinci budou následně po světě ve svých zemích šířit pozitivní obraz Ameriky. Nedej bože, jestli si ti Američani náhodou nemyslí, že se od nich máme co učit, a že nás (Evropany!!!) budou poučovat. Nechtěla bych, aby moje před odletová nálada vyzněla zcela skepticky – přece jen jsem trochu doufala, že mi téměř měsíční pobyt přinese NĚCO …. (nového, trvalého, čerstvého … dosaďte si podle své potřeby libovolné množství pozitivních adjektiv). Sedím v letadle a jsem na cestě zpátky z Matrixu. Letíme proti proudu času a vracím devět hodin života, které jsem si v uplynulých třech týdnech po troškách vypůjčila. Vím, že díky jevu zvanému jet leg ze mě bude v následujících dnech naprostá troska. A přesto – STÁLO TO ZA TO.
Pohled druhý – po návratu z USA
To, že americká vláda pozve patnáct aktivistů z Evropy, kteří se zabývají gay, lesbickou, bisexuální a transgender (LGBT) tématikou a po tři týdny jim představuje své instituce, seznamuje je s odborníky pracujícími v téže oblasti, považuji za bezprecedentní, dokonce chvályhodné, a taktéž hodné následování. Americký prezident Barack Obama, viceprezident Biden a ministryně zahraničí Hillary Clinton jsou známi svou podporou LGBT menšin. Avšak, jak známe i z našeho politického prostředí – slovní podpora je jedna věc, skutečný čin, co je věc druhá.
Na okraj poznamenám jenom jedno – v Americe jsem viděla nejen slova, ale – a to je hlavní – činy. Jakkoli může být americký prezident vnímán rozporuplně – pro mě je jeho politika podpory sexuálních menšin příkladem, jak by politika v ideálním případě měla vypadat.
Co je International Visitors Leadership Programme poté, co jej člověk zažil? Předně nástroj americké zahraniční politiky, investice jako jakákoliv jiná. Nezapomeňme, Spojené státy stojí na silné ekonomice, Americe vládne byznys. Abychom mohli generovat zisky, musíme nejprve investovat. USA investují do předních odborníků z celého světa, případně do těch, o nichž úředníci americké vlády dospějí k závěru, že takovými odborníky jsou, anebo by se jimi mohli v budoucnu stát. Tato investice je součástí amerického pohledu na svět. Americkým pohledem teď nemíním pohled řadového občana, ale spíš hledisko politiků a úředníků. Nabyla jsem totiž dojmu, že Amerika se skutečně „dívá na svět“. Samozřejmě je potřeba mít na paměti, že u drtivé většiny Američanů nejspíš zůstává v platnosti jistá zahleděnost do sebe, na své vlastní problémy a každodennost.
Amerika se dívá na svět asi tak jako orel krouží nad zemí. Z velkého odstupu a z veliké dálky. K tomu nutně patří i to, že si všimne jenom větších celků a zaznamená jenom výraznější pohyb. Tím nechci říct, že my Češi máme perfektní a detailní přehled o událostech ve světě. Ten rozdíl mezi „českým“ a „americkým“ pohledem je spíše daný jinými faktory. Americký orel se vznáší nad světem, vědom si své síly a svých zdrojů, hledá spojence a je připraven zasáhnout tam, kde to uzná za vhodné. Český vrabčák oproti tomu nemotorně poskakuje ze stromu na strom, rád by se přátelil s orlem, ale nechce si to rozházet ani se sokolem a uvědomuje si, že se musí držet v hejně s ostatními druhy pomenšího ptactva.
Navštívit orla a podívat se k němu do kuchyně nechá člověku na chvíli pocítit jeho perspektivu. Žijí si Češi dobře? Já myslím, že relativně ano. I když určitě bychom mohli na toto téma obsáhle diskutovat. Přesto – Amerika, to je zkrátka bohatá země.
Dovolím si tvrdit, že financování mezinárodních programů pro zahraniční návštěvníky je něco, co si naše republika nemůže dovolit a co se tudíž u nás nepraktikuje. Pokud se mýlím, možná mě někdo opraví. Tím nemyslím, že bychom měli začít takové programy realizovat. Vnímám je jako šikovný nástroj zahraniční „mikropolitiky“. Jejich úspěšnost si musí americká administrativa zhodnotit sama. Ne všichni účastníci programů budou zastávat vůdčí role ve svých zemích a pokud ano, přece není vůbec jisté, že svou zemi povedou ke spolupráci s USA či v duchu americké politiky. Z pohledu osobního růstu a rozšíření vědomostí je program nepochybně pro účastníky skvělý a jedinečný.
Jedním z nejsilnějších poznatků, který mě v Americe šokoval, přestože jsem na něj byla vlastně připravená, je obrovská síla občanské společnosti. Na řadě jednání s neziskovými organizacemi jsem měla možnost pocítit, že americká společnost stojí a padá se soukromou iniciativou. Teď odhlížím od soukromého podnikání neboli byznysu, který je samozřejmě tím hlavním hybatelem veškerého dění, včetně politiky. Ale pozor – byznys a občanská společnost jsou v Americe propojeny. Byznys podporuje občanské iniciativy a občanská sdružení, a tím vlastě jakoby z druhé strany ovlivňuje politiku. Rozpočet, kterým disponuje největší nevládní lidskoprávní organizace zaměřená na postavení a práva lesbické, gay, bisexální a transgender (LGBT) minority – Human Rights Campaign (www.hrc.org) jenom na to, aby lobovala za manželství osob stejného pohlaví, je na české poměry astronomický. Statisícové dary od největších amerických firem (ano, v dolarech), statisíce podporovatelů po celých Spojených státech, zástupy dobrovolníků, profesionální týmy zaměstnanců a lobbystů. To je na české poměry něco nepředstavitelného. Česká společnost není zvyklá podporovat aktivity, které přinášejí změnu v politice nebo v právu (tj. v zákonech). Mám skoro potřebu tvrdit, že občanská společnost u nás vlastně neexistuje. U nás máme neziskové organizace – tu více, tu méně profesionalizovaná sdružení tzv. aktivistů, tj. těch, kteří „obtěžují“ politiky a úředníky s nesmyslnými návrhy a kteří čerpají inspiraci od mezinárodních institucí, stejně tak nesmyslných. To je můj pocit, který jsem nabyla za šest let působení ve státní správě, kdy jsem měla dostatek možností poznat přístup státní správy k neziskovému sektoru (P.S. – působila jsem v lidskoprávní sekci Úřadu vlády, tedy na jednom z mála míst státní správy, kde spolupráce s neziskovými organizacemi skutečně probíhá). Přístup řady úředníků vůči nevládním organizacím je přehlíživý, i když to samozřejmě neplatí o všech. V Americe jsem zažila atmosféru spolupráce státního a nestátního sektoru a zároveň velkou profesionalizaci na straně nevládek. Obojí u nás prozatím postrádám. Přístup úředníků je nepochybně ovlivněn přístupem politiků v čele s prezidentem Klausem. Přehlíživý postoj vůči občanské společnosti přitom není nic jiného než ostudný. Občanskou společnost je třeba chápat v širším slova smyslu než jen pár nespokojených aktivistů v kostkovaných flanelových košilích. Občanská společnost, to jsme my! To jsme my sousedé, kolegové, spolucestující v tramvaji, ve vlaku, my, co na sebe troubíme a ukazujeme na dálnici. Respektive – to bychom měli být my. Češi nejsou zvyklí společně usilovat o prosazení společných zájmů. Řekla bych, že to platí o postkomunistických zemích obecně. Jsme zvyklí čekat, až někdo tu změnu připraví pro nás. Je to už klišé, ale přesto to napíšu – my Češi nadáváme u piva. A pak nejspíš ani nepůjdem k volbám.
V Americe jsem zažila sílu pospolitosti. Pozor, aby to nebylo pochopeno špatně – není třeba, aby všichni byli aktivisté. Ale zajímejme se, co se děje kolem nás, zjistěme si, za už náhodou není někdo, kdo usiluje o změnu a podpořme jejich snažení finančně, či jinými způsoby, které jsou nám blízké. V Minnesotě jsem měla možnost navštívit štáb místních aktivistů (je to ale opravu ne moc pěkné slovo, „aktivisté“), kteří usilují o ovlivnění veřejného mínění ve prospěch manželství osob stejného pohlaví. Místní konzervativci prosadili ústavní dodatek, který umožní uzavření manželství pouze mezi mužem a ženou. K nabytí platnosti musí ještě tento ústavní dodatek projít referendem (dnes už víme, že dodatek v referendu neprošel). A právě v tomto momentě se ukazuje síla americké občanské společnosti. Ve volebním štábu aktivistů bojujících proti tomuto dodatku (Vote No! campaign) se každý týden vystřídají stovky dobrovolníků. Někteří věnují týdně třeba jenom hodinu svého volného času. Dohromady ale takto vzniká početný zástup „aktivistů“, kterým jde o společnou věc.
Dalším poměrně zásadním poznatkem z USA pro mě byl způsob, jakým sexuální menšiny získávají práva. Podle toho, co jsem měla možnost vidět, vycházejí požadavky primárně od komunity samotné a odvíjí se proto od jejich potřeb. Měla jsem pocit, že aktivity usilující o změny zákonů mají skutečně masívní podporu těch, kterých se tyto zákony týkají. Zmíním například kampaň za manželství osob stejného pohlaví, nebo snahy o uzákonění zákazu diskriminace na pracovišti. U zákazu diskriminace na pracovišti jsme jako skupina Evropanů cítili jistý – velmi významný – rozdíl mezi (středo a východo-)evropským a americkým přístupem k „získávání práv“ menšinami. Ve Spojených státech sice dodnes může zaměstnanec dostat výpověď kvůli své sexuální orientaci (ochranu před diskriminací nicméně již uzákonily některé státy USA) – což je v Evropě již dnes díky Evropské unii a jejím směrnicím nezákonné – avšak na druhou stranu jsou běžným jevem adopce dětí stejnopohlavními rodiči. Zdá se, že Američani vyřešili „to podstatné“ nejdříve, teď řeší otázku rovného zacházení na pracovišti. ¨Zákonodárství v ČR je v této oblasti nepochybně lepší než to americké. Odvrácenou stranou u nás ale je, že právní nástroje nejsou v praxi příliš využívané. Situace není o moc jiná v dalších postkomunistických zemích. Lze si to vysvětlit tím, že antidiskriminační zákony byly přijaty primárně z popudu Evropské unie, žádné větší tlaky od občanské společnosti, tím méně ze strany LGBT komunity – jeho přijetí nepředcházely.
Závěrem
Lze snad jen říci – díky Barracku Obamo a Hillary Clinton za to, že podporujete aktivní politiky státu vůči sexuálním menšinám a programy pro zahraniční návštěvníky, které se tímto tématem zaobírají. Umožnili jste hrstce Evropanů podívat se za oceán, ukázali jim něco ze Spojených států a současně se poznat navzájem. A to prosím není nevýznamné. Tvrdím, že třítýdenní pobyt nenechal nikoho lhostejným. Kolega z Černé hory strávil jednu listopadovou noc na americké ambasádě v Podgorici, aby mohl americkému velvyslanci okamžitě gratulovat ke znovuzvolení Baracka Obamy do úřadu amerického prezidenta. Kdoví, kolik černohorských firem už jeho organizaci podporuje, ačkoliv nám ještě v září tvrdil, že je jediný otevřeně homosexuální muž ve své zemi. Kolegyně z Polska, která mimochodem pracuje pro polskou vládu, i nadále plní facebook svými fotkami v hlavních městech Evropy, před hlavními budovami hlavních měst, a ještě pokud možno s hlavními osobami hlavních měst. Přítel z Turecka průběžně aktualizuje počty transgender osob zavražděných v jeho mateřské zemi. No a Litevec? Touhle dobou už snad našel čas, aby se podíval na všechna ta videa, která ve Státech natočil. Bosňák je rád, že se může napít vody bez ledu a místo zapnutí klimatizace si normálně otevřít okno. Někdo dříve, jiný později. Zkušenost z Ameriky zužitkujeme všichni. A je na nás, jakým způsobem a v jaké životní fázi.