Jakub Mráček
Jakub Mráček z Open Society Fund Praha se zúčastnil 3.—14. prosince 2012 září progragramu „IVLP Special Project: Civil Society – A Corner Stone of Democracy for Secretary Clinton’s Dialogue with Civil Society“. O programu si můžete přečíst v jeho blogu, který publikoval týdeník Respekt.
BLOG.RESPEKT.CZ
Václav Havel mnohokrát zopakoval, že pokud ho něco na naší mladé (?) demokracii těší a naplňuje, pak je to občanská společnost. Argumentoval přitom obrovským počtem všelijakých sdružení, neziskových společností a občanských iniciativ. Jistě, po Sametové revoluci tu nebyl prakticky žádný spolek, a jejich stále vzrůstající počet o něčem pozitivním vypovídá. Ale neříká zdaleka všechno, zejména ne to, jakým směrem se občanská společnost má dále ubírat.
Vyplňování veřejného prostoru
Nevím o žádném akademickém výzkumu, který by se věnoval rozvoji občanské společnosti v Česku po roce 1989. Ze znalosti neziskového prostředí ale soudím, že jako první vznikaly buď ty neziskovky, které za časů nesvobody na obnovení úpěnlivě čekali (sokolové, skauti ad.), anebo ty, které – coby zájmové svazy – existovaly i za normalizace (zahrádkáři, modeláři, včelaři…). Každý si pak hleděl svého písečku a snažil se přičinit o rozvoj vlastní organizace a svého zájmu. Připomeňme, že to platilo i pro veřejné instituce – řada z nich, které dnes vnímáme jako důležité prvky stabilní demokracie – třeba senát, si musela vůči veřejnému mínění svou pozici vybojovat.
Čím víc stabilnější ale organizace a instituce byli, tím větší část veřejného prostoru vyplňovaly. Z pohledu občana to přineslo nárůst veřejných služeb. Tam, kde státem poskytované služby existovaly, nicméně nestály za nic, rostla konkurence: Vedle nechvalně proslulých „LDNek“ vznikla řada skvělých hospiců, alternativou ke školským zařízením různého typu začaly být školy soukromé. Mohli bychom zmínit stovky příkladů vzdělávacích, sociálních, zdravotních i kulturních zařízení. A právě v těchto oblastech přirozeně vznikla potřeba odpovědi na otázku, jaký vztah má občanská společnost mít ke státu.
Smysl občanské společnosti
V učebně Katedry politických věd Stanfordovy univerzity klade 25 zástupcům občanské společnosti z celého světa – od Samoi, přes Litvu až po Peru – profesor Bob Reich jednoduchou otázku: „Co je podle vás smyslem občanské společnosti – poskytování služeb, anebo kritika státu, aby služby poskytoval lépe?“. Než prozradím odpověď z americké perspektivy, pojďme si nejprve udělat pořádek v tom, co na otázku vůbec odpovědět lze.
První odpověď může znít třeba takto: „Smyslem občanské společnosti je hlídat vládu, být nezávislou opozicí.“ Byl jsem o ní přesvědčen jako o jediné možné úloze – vždyť vláda využívá veřejné zdroje a stojí na důvěře veřejnosti a proto jí má být odpovědná. Zvlášť klíčová taková role je, když vláda se chová přesně opačně, když veřejné zdroje jsou rozkrádány a státu vládne mafie. To je bezpochyby prostor pro „boření a ničení“, protože nic z toho, co parazituje na veřejném zájmu, není záhodno uchovávat. Je legitimní mávat transparenty, pokud jsou namísto veřejných služeb financovány soukromé zájmy konkrétních skupin.
Druhá odpověď, která je pro mě vlastně nová, zní: „Smyslem občanské společnosti je poskytovat služby, které doplní to, co poskytuje stát.“ Ačkoli to zní paradoxně, společný zájem (nebo veřejný zájem, chcete-li) je jaksi niternějším podnětem než v případě první odpovědi. V duchu Werichova „Ten dělá to a ten zas tohle… a všichni dohromady uděláme moc,“ se chce i tady říct: Když se stát zaměří na solidní zdravotní péči, proč by neziskovky nemohly rozjet solidní služby v oblasti vzdělávání?
Egyptská zkušenost
Stanfordští profesoři Reich, Brest i Fukuyama mají ve věci jasno – a zdá se, že tím jen reflektují sdílený americký náhled na věc: Pokud stát alespoň trochu funguje, neziskovky jsou tu od toho, aby poskytovaly služby. Uvádějí příklad, na kterém je pozoruhodné, že si ho zatím nikdo nevšiml. Po arabském jaru v Egyptě celý svět netrpělivě čekal na výsledky prvních svobodných voleb. Kupodivu, nevyhráli je mladí, velmi dobře vzdělaní a liberálně orientovaní lidé (přestože étos celé revoluce takový byl), ale Muslimské bratrstvo. Jednoduše proto, že bratři nikde neprotestovali (nebořili a neničili), ale starali se o chudé a nemocné. To je vyneslo na politické výsluní spolehlivěji, než dlouhodobý watchdog Mubbarakova režimu.
Dva roky profesních zkušeností s přístupem občanské společnosti k establishmentu v Nadaci Open Society Fund Praha mi říkají, že české neziskovky watchdogového typu jsou možná až příliš upjatí pouze na kontrolu a kritiku. Někteří z nich si – bohužel oprávněně – vysloužili označení kverulantů a dělají tak občanské společnosti medvědí službu. Nemohu souhlasit s pány, jako je Klaus, Onderka nebo Kubera, totiž že občanská společnost nemá právo kritizovat, protože na to nemá mandát. S americkou zkušeností chci ale českým neziskovkám položit otázku, jestli už nenastal čas vedle boření a ničení na větší akcent na konstruktivní práci.
Autor je t.č. účastníkem programu Vlády USA „International Visitor Leadership Program“; text je inspirován dvěma besedami na Stanford University, které se v rámci programu odehrály.
David Beňák, účastník grantového programu IVLP „Getting the Message Out: Leveraging Media, Government and Civil Society to Advocate for Minority Rights“ pravidelně psal pro 
